Já zoufalá nejsem.
Naopak.
Finsko. Další země a místa na světě, kam vím, že se chci vrátit. Nejenom oživit vzpomínky, ale prožít něco nového. Zajímavého, poutavého, zábavného.
Jsem nepopsatelně ráda, že jsem tuhle cestu podnikla, že jsem se sebrala a našla netušené místa vlastní mysli. Že jsem získala zase o něco větší jistotu v tom, co dělat chci a v tom, kdo vlastně jsem. Nebudu zastírat, jsem si nesáhla na dno. Sáhla, předvedla jsem emocionální breakdown a vyblila své myšlenky člověku, jehož slova mě vždycky uměla potěšit, ale jehož činy mi vždy způsobily akorát těžko smazatelné skvrny na duši. Miluju slova a bytostně věřím v jejich sílu. Ale jestli je něco víc, pak jsou to činy.
Může se člověk změnit? Jednoduchá otázka, na kterou není obecná a vlastně ani uspokojivá odpověď. Podle mých zkušeností a závěrů je to se změnou asi takhle: "Přizpůsobujeme se prostředí, ve kterém se pohybujeme, případně přizpůsobíme prostředí tomu, kým si myslíme, že jsme." Něco máme dáno do vínku, něco jsme se naučili a něco odkoukali od druhých. Když mi moje mamá nedávno napsala, že vychovala člověka, který sdílí její životní hodnoty a priority, pak jsem to považovala za obrovskou pochvalu. Cítila jsem se hrdá. Mamá, to je takový můj soukromý hero, který vždycky našel cestu a způsob, jak dosáhnout svých cílů, aniž by tím ublížil společnosti, sobě a nebo lidem, na kterých mu záleželo.
Takže když se mě zeptáte, jestli mě Finsko změnilo. Nezměnilo. Jen se zase o něco zabrousily hrany mého charakteru. Jsem loajální, cílevědomá, sebevědomá a rozvážná holka. Utvrdila jsem se v tom, že ať už do svého života pustím kohokoli, může mi to přinést stejnou porci radosti jako smutku a rozhořčení. A že k tomu, abych si plnila sny, tužby a přání stačí, když se pohnu a něco pro to udělám. Ale nikdo jiný to za mě neudělá.
Selhání, ať už jsou jakákoli, odmítnutí, ať už sebevíc bolí, mají být jen prostředkem k sebezdokonalení. Někdy je třeba vzít si čas, abychom se nadechli, ale pak je třeba vykročit kupředu.
Cesta do Finska nebyl jen přesun na sever. Byl to krok kupředu, sebezdokonalení.
Ještě nejsem dokonála. Ale už jsem jen kousek od toho, abych byla. Zkrátka, potkat se na ulici, řeknu si o číslo, to je jasný.
Žádné komentáře:
Okomentovat