Věnováno Jemu.
Když někdo umře, přestane jeho srdce bít. Do mozku se v poslední vteřině života vyplaví obrovské množství endorfinu.
Z biologické stránky smrt chápu.
Z té citové...pořád ne.
V mých snech se pořád dokola objevuje osm let mrtvý pes, kterého jsem hluboce milovala a který (a to říkám s naprostou jistotou) úplně stejně miloval mě. Proto mi určitě už dávno odpustila, že jsem ji nechala jít. Neodpustila jsem to akorát ještě pořád sama sobě.
Dnes by měl můj dědeček 70. let. Zemřel před dvanácti lety. Pár týdnů poté, co potěžkal mého mladšího bratra. A pak prostě dva telefonáty z Mnichova a jeden důležitý sloup mého dětství padl k zemi.
Děda mého psa miloval. Všichni jsme ho milovali, ale děda s ním strávil úplně nejmín času. Ale miloval ji stejně bezmezně, jako já. Myslím, že jestli existuje místo, kam odcházejí duše, pak děda drbe blahem chrochtající Amálku za ušima a směje se, zatímco my tady na zemi brečíme, protože nám oba chybí.
Srdce mi nepřestalo bít. A mé city k člověku, kterého jsem znala pouhých 11 let (což je dokonce méně, než doba, kdy už je mrtvý), se ani trochu nezměnily. Chybí mi. Chybí mi telefonáty, smsky, dopisy. A chybí mi i ta žirafa ze zoo, kterou mi údajně poslal. Někde se po cestě ztratila.
Jaký by byl? Nevím. Možná nesnesitelný. Ale rozhodně by to byl děda s pronikavě hnědýma očima, specifickým smíchem, schopnost pustit se do všeho během vteřiny. S trikem, jak otevřít zdánlivě neotevřitelné dveře. I láhev...
Mrzí mě, že můj nejmladší bráška Popokatepetla nikdy nepotkal. Ale mělo to tak být. Myslím, že mi Popokateptl poslal Prokiho, aby mi jednou větou vykouzlil úsměv na rtech. Aby mě svou nezištnou povahou dokázal uklidnit, pochopit, potěšit. Poslal nám kus ze sebe i z Amálky. S vědomím, že on sám je v našich srdcích.
Zažila spousty dobrých letních dní. Je to 12 let, kdy jsem zažila nejlepších čtrnáct dní svého života. Mohla jsem být se svým dědou, který miloval výzvy a který se nebál ničeho. Poslední léto v mém životě, kdy jsem měla toho mysteriózního, veselého i otravného dědu v Mnichově, lemovala píseň. Zpíval nám ji on sám.
Tak, drahý Popokatepetle. Chybíš mi. Podrbej za mě Tlusťocha. A...
Všechno nejlepší.
Tvá Potvora.
Žádné komentáře:
Okomentovat