V iPodu diskografie i všechna dema T&S. Rozhodla jsem se umučit se k slzám. Zatím jsem neuronila ani slzu, takže tohle mučení bude trvat. A stupňovat se. Jakoby nestačilo, že moje podvědomí mi teď snad obden servíruje sen, ve kterém se ty dvě (potažmo jen Sara) objeví. Až teď mi dochází, jak moc pro mě jejich hudba znamená a jak moc jsem toužila je vidět.
To, že pro mě ta hudba opravdu hodně znamená, mě přivedlo na myšlenku dnešního příspěvku.
Proč je každá jiná a jak fungují v mém životě překvapení.
A když myslím tím "jiná", nemyslím tím T&S. Myslím tím ženy obecně.
Těžko se mi smiřuje s tím, že mě lidé opouštějí. Řekla bych, že jsem to tu zmínila snad už tisíckrát. Už jsem se (snad) dopátrala toho, proč se s tím tak těžce smiřuji. Čeho jsem se doposud nedopátrala, je fakt, že nedokážu opustit ve svém vědomí někoho já.
Každá je jiná. Každá žena je jiná. Každá žena "mého" života je jiná. Ale ta Jedna, tak je tak moc jiná, že je to pravděpodobně asi i jediný důvod, proč jsem se zasekla. Vymyká se všemu a vymyká se dokonce i tomu, co jsem si vždycky říkala, že bych chtěla. Jednoduchost schovaná za domnělou záhadnost; to je to zlato, co se třypí a já ho chci.
Prý přijmáme lásku, o které si myslíme, že zasloužíme. Já vím, že si zasloužím mnohem víc. Že si zasloužím alespoň z poloviny tolik pozornosti a péče, jakou jsem věnovala já. Přesto jsem dlouhodobě zůstala na místě. Vlastně i teď, když jsem se v životě posunula nahoru (doslova i do písmene) mám tendence poměřovat Ji s ostatními. A vracím se zpátky k mnoha otázkám.
Vím, že kvůli Ní jsem byla bez přemýšlení schopna zajít hodně daleko. Vlastně dál, než jsem si kdy byla schopna představit. A myslím, že právě tím by se měla opravdová láska a zamilovanost vyznačovat. Že člověk dělá věci, o kterých ani neví, že by je byl schopen udělat. Malé, velké kroky v životě, které postrádají smysl. Jen a proto, že je člověk zamilovaný a blbne. Na otázku, jestli je nebo to byla Ona a přesto utekla, aniž by tomu dala skutečnou šanci a já tak mohla záhadnosti přijít na kloub, si odpovím, až podniknu pro nějakou jinou podobně nesmyslné, neuvážené kroky.
Problém je v tom, že jsem doposud nenarazila na žádnou záhadnou, chytrou a atraktivní holku, která by mi stála za odsunutí vlastního ega, cílů a potřeb. Teda, narazila. Nedávno. A překvapilo mě, jak blízko se ta dívka nachazí. Problém tkví a tkvěl v tom, že mám zvláštní schopnost špatného vztahového timingu. Přišla jsem na to v tak nevhodnou dobu, že už to snad horší být nemůže. Ale to překvapení, ze kterého jsem se ještě ve tři hodiny ráno usmívala, to mi zůstane.
Překvapení. Vím, že naposledy mě někdo opravdu překvapil tím zvláštně hezkým způsobem, před pěti lety.
To když jsem otevřela nepřílíš širokou za to vysokou lepenkovou krabici, narychlo převázanou červenou stuhou, ve které se do klubíčka skrčený schovával můj kocour. Překvapení, ze které jsem měla slzy v očích. I když už tenkrát vypadal jako směšně zmačkaný mimozemšťan.
Brečela jsem. A zanedlouho znova. To když jsem odhodlaně bojovala o jeho život, protože byl opravdu vážně nemocný. Neustoupila jsem před nikým, před ničím. I když mi nejbližší říkali, že bych to možná měla radši vzdát, zarputile jsem co tři hodiny vzala stříčkačku do ruky a pomáhala mu v boji. Miluju ho a respektuju, že to tenkrát nevzdal a bojoval se mnou. Když mi někdo řekne, že je ošklivý, odporný a nevím jaký ještě, mám chuť takové lidi poslat do prdele. Ale jsem slušně vychovaný člověk a nebudu posílat lidi za arogantní, netolerantní a povrchní škatulkování. Jejich boj. My ten nás vyhráli.
Překvapení. Pamatuji si, jak mi řekla, že nemá ráda překvapení. Pamatuju si, že jsem to dlouho respektovala. Pak jsem přestala. Uvědomila jsem si, že nikdo nemá rád situace, ve kterých nemá věci pod kontrolou a neví, co se bude dít.
Líbily se mi jedny boty. Řekla jsem to mámě. Čekala jsem se, že mi
řekne "aha". A koupí mi je k narozeninám, k Vánocům. Ale ona mi místo
toho řekla "tak já ti je koupím k xy." Překvapení nula. Koupila jsem si
je sama. Chtěla jsem překvapení, nedostavilo se. Tak proč by mi je měl
kupovat někdo jiný, když pak budou mít stejnou citovou hodnotu, jakobych
si je koupila sama? Pardon. Když si je koupím sama, budu na sebe ještě
hrdá, že jsem si na ně nějakým způsobem vydělala. Toliko k mému postoji a
vztahu k věcem. Chcete mi udělat radost? Řekněte AHA a udělejte gesto. Protože já jsem zkrátka zvyklá žít se svou politikou "co si neuděláš sám, to nemáš".
Mám překvapení ráda. Ráda je připravuju. Ne kvůli tomu, abych se cítila mocná a pevná v kramflecích, že danou situaci ovládám. Ale protože nic není zajímavější, než pohled a jednání nepřipraveného člověka. A vy musíte být připravený taky na všechno. Protože reakce mohou být zkrátka všeljaké. A ráda bych i já byla někdy někým překvapená tak, že mé chování bude neprediktovatelné.
Až moc plánujeme.
Plánujeme, kam půjdeme na školu, co z nás bude, s kým budeme.
Ale pak nám život zkříží někdo Jiný a všechny plány vyblednou. Možná se spáli na troud touhou, přestanou platit, protože nás ten někdo Jiný posune někam, kde překvapeně stojíme a nevíme, kudy dál. Někdy musíme překvapeně pozorovat, jak ten někdo Jiný odchází, možná mu trochu závidíme, že tak nějak ví, kudy se vydá, zatímco vy jste se od svého plánu odklonili. Moc plánujeme. Ale když vykročíme ze svého plánu, cítíme se volně, nesvázaně, zamilovaně a děláme hloupousti. Vystoupíme ze své komfortní zóny, kdy nemám všechno pod kontrolou. A jsme překvapeni. I tím, jak může být svět jiný...
Žádné komentáře:
Okomentovat