Nesnášela jsem letní přípravu. Ostatně jako každý (jediná výjimka je Pepka, ale ta je mimozemšťan). Štěstím v neštěstí se mi vlastně každý rok dařilo vyhýbat se delším trasám...ano, správně. Dařilo. Minulý čas.
Většinou se mi na začátku přípravy stalo něco, co mi nedovolilo absolvovat tu, aspoň tedy pro mne, nejhorší část přípravy. Dlouhé trasy. Přísahám, že jsem nenáviděla už jen pomyšlení na 800m. A cokoli nad běh za 2 minuty jsem považovala za nekřesťansky dlouhé ba nemožné. No a tento rok...
Klepaly se mi kolena, když jsem měla jít běhat a dopředu jsem věděla, že to bude dlouhé. Když nám řekli: 32 minut, protočily se mi oči. Tak dlouho jsem v životě neběžela. Nikdy. Miluju sprinty, jsem ochotná do halleluja cvičit výbušnost a běhat do kopce s medicinbalem. Klidně. Nevadí mi to. Krátká trasa, vydýchat, jedu dál. Ale při vytrvalostním běhu se někdy vydýchat? Kdy? když přeskakuju kaluž, sotva zvedám nohy při překračování kořenu nebo při vybíhání kopce po 6 minutách běhu? No dobrý zas. Zvládla jsem 32 minut, v neděli večer jsem si sama ve Frýdku střihla 20 minut bianco. Dneska jsem se odhodlala jít běhat s Vítkama, i když mě teda děsilo, když jsem viděla v plánu přípravy hodnotu 50 minut. A zvládla jsem i tohle. A ještě mě to bavilo. Stáhla jsem si RunKeeper, založila profil...opisuju si hodnoty ze sporttesteru. Neřekla bych, že je to nějaká moje nově objevená dosud skrytá láska. Jen jsem si řekla, že když už se mám překonávat, kousat se při každém pomyšlení...běhat je jednodušší. Nemám volné ruce na to, abych vytahovala telefon a přemlouvala sama sebe. Mám čas akorát na to myslet, že vůle je zásadním a v podstatě jediným klíčem k úspěchu.
A tak tu vůli soustředím na posouvání noh směrem kupředu.
Žádné komentáře:
Okomentovat