Za tyhle slzy se nestydím

Slzy, které mi kanuly po tváři, když jsem si po pár hodinách konečně připustila k tělu a do mysli, co se stalo, byly naprosto upřímné a nestydím se za ně. Nestydím se za to, že je mi líto třech hokejových gladiátorů. Třech skvělých hráčů, kteří „jenom“ mířili za prací. Nechala jsem po tváři v potemnělé brněnské ulici stékat slzy pro chlapy od rodin, kteří svým nasazením uměli rozjásat celý národ. A teď jej i rozesmutnit.

Je mi jedno, kdo si co myslí, kdo se jak projevuje. Každý svůj smutek prožívá jinak.  Někdo víc, někdo míň, někdo se nechá strhávat mainstreamem. Já píšu tenhle příspěvek a zase u toho pláču. Protože odešli znenadání mladí lidé, kteří měli prakticky celý život ještě před sebou. A hrozně mě to mrzí. Mrzí mě náhlé odchody lidí, kteří mi přinášeli do života radost.

Chci a přeju si, aby na počest jejich památky vyřadili čísla jejich dresů z reprezentační sady. Každý z nich si to zaslouží. Přeju si, aby na český národ nikdy nezapomněl.

Na Honzu Marka nezapomenu nikdy. Před pár lety válel za Třinec. Moje rodné město, za současného mistra extraligy. Vždy pro mě bude něco víc, protože byl ocelář….

Nezapomenu na Pepu Vašíčka, který s podceňovaným Columbusem *Carolinou* vyhrál Stanley Cup.

Nezapomenu na Rachůnka, protože to byl skvělý obránce a hráč, který uměl přijmout a rozdat několik ran. Byl to hráč, který hrál do poslední vteřiny.

Byli to tři hráči, kteří budou hokejovému národu chybět.

Byli to tři muži, kteří budou chybět svým rodinám.

 

Sbohem pánové, jednou se setkáme na druhé straně.

 

P.S. Pozdravte Ivana...