pondělí 21. prosince 2009

Sic erat in fatis

Pídila jsem se po pradůvodu, proč nakonec vždy hledám útěchu v psaném slovu. "Kupodivu" jsem došla k tomu, že jednoduše miluji slova. Zbožňuji tu hravost, to jak jdou poskládat a vyjádřit různé spektrum pocitů. Umím si představit, jak bych namalovala, jak se teď cítím každé ráno a večer. Jen neumím malovat. Svedu to jen popsat. Poskládat slova tak, aby měla smysl, vyjadřovala co nejlépe to, co si představuji. Aby zanechala dojem. Chování člověka také zanechává dojem. Jenže z určitého chování vlastně nevíte, jestli je to skutečně to, co chtěl onen vyjádřit. Co když zrovna tenhle člověk neumí vyjádřit co chce chováním, ale malbou. Jsme tak různí. Něco nás spojuje a také rozděluje. Jsou ovšem obecnosti, které nás propojují. Ale do jaké hloubky a šířky jsme jich každý schopen, to už je zase individuální. Vnímání. Jaké je to vaše vnímání, když v následujících řádcích popíšu, co se odehrává v mém vnitřním světě?

Když večer ulehám do postele, těším se. Přestože se převaluji a dlouho čekám na chvíli, kdy mne opustí vědomí. Ale když to příjde, je to jako vysvobození. Lehnu si, přikryju se a v duchu pronesu zaklínadlo, které mne vždy přenese do mé fantazie. Zapomenu na to, že na hrudníku mám velkou ránu. Zapomínám, pomalu se ztrácí vědomí, že vůbec ležím. To zaklínadlo... Jsem jím posedlá. Bez něj bych to nezvládla. Přenese mne vždycky a kdekoli právě jsem, tam dovnitř mne. Bože, jaké to bývá vysvobození. Snění. Můj svět...


V noci ulehám hladím si ránu, která štípe. Která se v noci, když jsem jen tělo, protože duše hraje roli v alternativním světě, pomalu sešívá stehy. Nade mnou je neviditelná ruka Osudu, s jehlou a nití. Ránu sešívá, tiše, precizně a pomalu. Ještě než se probudím, je s prací hotova. Ale pak se do mého těla vrátí vědomí, mou hlavou proletí první myšlenky. A stejná ruka, která si tu noc dala tu práci napáchanou škodu sešít, rozerve ránu na hrudníku znovu do obřích rozměrů. A může za to ta první myšlenka. První pohyb, když moje ruka šmátrá po telefonu zkontrolovat stav. Pitomé myšlenky, vůbec si neváží toho, že se v noci sešije rána dohromady.


A pak už se jen solí. Celý dlouhý den se do rány přisypává sůl. Zrníčko po zrníčku, děsivě to bolí. Škubu sebou, chci to zastavit. Ale ty myšlenky si dělají co chtějí. Znovu čekám, proutloukám se a těším se na chvíli, kdy ulehnu, pronesu zaklínadlo a rána se začne šít...


To je moje současnost. Vím, jak vypadala minulost. Měla jsem jizvu, mám jich na těle už dávno dost. Ale v těhle místech už takové byly. Ale byly srostlé. A díky té zkušenosti vím, jak bude vypadat budoucnost.

Jednou ráno vstanu, ránu budu mít zase zašitou. První myšlenka a první pohyb bude jiný. Vím, že to bude jen okamžik, než přijde druhá myšlenka nebo třetí myšlenka, která znovu bude mít tu sílu rozevřít sešitou ránu, ale něco bude jiné. Poslední steh zůstane na svém místě. Bude část té obří díry držet pohromadě. A tak se to bude opakovat každý den, než dojdu do chvíle, kdy zbyde malinká ranka, na kterou už nebude třeba stehů. Ta už se zacelí sama...


Přesně to si představuji. Je to moje útěcha v těchto dnech...

Potřebuji se něčím zabavit. Potřebuji myslet na něco jiného, nechci si přisypávat sůl.


A tak myslím na samostatně stojící skálu. Představuji si skálu, která má široký základ, stojí samostatně a majestátně. Ta skála jsem já. Stojím sama.

Abyste se k té skále dostali, musíte postavit most. Trvá to dlouho, protože propast mezi vaší skálou a tou mou, je velká. Trvá to a snad to i stojí za to. Když máte most postavený, není už ta moje skála samotná. Naopak, je s něčím propojená. Jenže tahle skála vždy nabyde dojmu, že ten most bude navždycky. Když ztrouchniví nebo se polámají prkénka a upadnou, stále si ta skála myslí, že je to spojení trvalé...

Někdy procitne ze své naivity dříve, než zbydou jen provazy. Pak sebere poslední zbytky hrdosti a ten zbytek spojovacího mostu spáli. Jindy to nechá dojít tak daleko, že opravdu zbydou jen ty provazy. Jen provazy, ničím nevyplněné. Jako ta prázdná láhev...Moje skála pak ale nemá dost hrdosti a síly vzít sirku a pálit...A tak jsou napojeny provazy, které postupně stárnou a nemají účel.

Stojím sama a majestátně. Připravená se zase obalit hroší kůží, pod kterou bude schovaná tužka a papír. Budu stát na samostatné a majestátní skále, s pomalu se uzdravující jizvou na hrudníku. Všude kolem mne budou létat krásná slova, sílu k tomu stát pevně budu hledat v cizích citátech.


Ego sum, qui sum.


 


 

Žádné komentáře:

Okomentovat