"Nepropadej panice"
Tipuju, že svou nejoblíbenější komedii jsem od jejího vzniku(2005) zmínila asi tak 42x. To si opakuji posledních pár minut, kdy se přesvědčuji o tom, že paranoidní myšlenky uvnitř mé hlavy nemají daleko do fantasmagorických konspiračních teorií o konci světa několik týdnů zpátky.
Média člověka neskutečně ovlivňují. Co si budeme povídat, kolikrát jste běželi s právě přečtenou informací za rodiči nebo to jen "postli" na svou zeď na FB? Dostkrát na to, abyste si uvědomili, že jsme zasíťovaní. "Média realitu nezrcadlí, média realitu vytvářejí". Základní poučka z úspěšně absolvovaného prvního ročníku na MU FSS. Asi jediná, kterou si pořádně a naprosto bezvýhradně pamatuji. Asi jako tuto: Jeden zdroj=žádný zdroj. Nicméně, vraťme se k moci médií.
Média dnes, jak jsem již zmínila, velmi úzce souvisí se sociálními sítěmi, jako je Facebook a v ČR pomalu ale jistě oblíbený Twitter. Nehodlám se nějak věnovat polemice nad tím, jestli jsou užitečné nebo ne. Prozatím totiž sociální sítě beru jakou svou prodlouženou ruku, která mi neškodí. I když pravdou je, že cokoli z mladistvých prudérních let mě pomalu ale jistě dostihuje. Příklad?
Snažila jsem se pod vlivem nejnovějšího dílu Q smazat své profily na sociálních sítích, které už nějakou dobu nepoužívám. Navždy jsem tak utekla z kyberprostoru na libimseti.cz. Ani prstík se mi nad touchpadem mého notebooku nezastavil pod vlnou nostalgických vzpomínek na základní školu, kdy jsem si "libko" zakládala, protože to bylo mezi spolužáky fakt "IN" a já tehdy chtěla být "mainstream" žirafa mezi tučňáky (dnes už jsem jen žirafa mezi tučňáky, i když žiraf nebývale přibývá). Takže jsme s klidem a nostalgickou vzpomínku smazala celý svůj profil a oddechla si, že aspoň tuhle etapu mám za sebou. Vrhla jsem se na xchat, který libku předcházel, nebo spíš žil v jakési symbióze. Ne že by mě u rušení tohoto profilu chytla větší vlna nostalgie (i když by po právu měla), ale...věnuji xchatu následujících pár řádek, protože vlastně kvůli němu vznikla i celá myšlenka napsat článek.
Ani nevím, jak jsem došla k tomu, že jsme si xchat založila. Pravděpodobně proto, že moje kamarádky ze základní školy skoro všechny chodily chatovat. Mělo to své kouzlo. Takové, na jaké dnes v době FB už jen stěží poznáme. Xchat pro mne byl první florbalovou vlaštovkou. Zní to divně? Čtěte dál. Tenkrát existovala místnost s příznačným názvem "FLORBAL", kde jsem strávila nejvíc času. Poznala spoustu lidí, se kterými se dodnes vídám. Díky xchatu jsem se vlastně i poprvé pořádně, bezhlavě a všelijak podivně zamilovala. Co je nejdůležitější, díky téhle místnosti jsem poznala lidi, kteří mne zcela nezáměrně donutili florbal brát jinak, věnovat mu veškerou pozornost. Jenom díky tehdejšímu chatování jsem dostala impuls přestoupit z frýdeckomísteckého klubu někam jinam (a tím začalo mé florbalové stěhování, které svého času nebralo /a nebere/ konce). Jenže pak přišla pozvánka na Facebook (tehdy se ještě posílaly pozvánky) od mé první velké lásky a už to bylo. Na xchat jsem pak prakticky nepáchla a všechen svůj kybersvět přesunula.
Pointou je, že všechny tyhle vzpomínky mi prolétly hlavou ve chvíli, kdy jsem měla před sebou měla tlačítko - zrušit účet. Ani tak jsem necukla. Odhodlaná smazat svou část historie spojenou s -náctiletým obdobím. Jenže ejhle! Jako uživatel s více než 300 nachatovanými hodinami nemám možnost zrušit účet. A co teď?! Nechodím tam, nepotřebuju to a nechci, aby někdo měl možnost narazit veřejně na data, které jsem tam kdysi dávno sdílela. Vážně si říkám, že nechci propadat panice, ale jak ten xchat zrušit?!
A ještě jedna myšlenka. Opravdu teď chci alespoň částečně a na nějakou dobu útect z kybersvěta, začít zase trošku žít reálným životem, užívat si čas s malým bráškou, běhat po Frýdku a říkat si, kolik se tu toho změnilo a jak už jsem vlastně stará. Kýženě očekávat chvíli, kdy se budu moci vrátit do Brna, do toho jiného a momentálně hodně vzdáleného světa. Přesto chci utéct, protože to umím a protože mě to baví. Utíkání z různých světů je zvrácený druh zábavy. Občas užitečný, jindy všetečně nemožný. Ale umím to stejně dobře, jako po velkých ranách do zátylku vystupovat z kruhu. Vše chce svůj čas a já...
mám všechen čas světa.
Žádné komentáře:
Okomentovat