Když jsem v Brně, nestává se mi často, že bych seděla a koukala do prázdna. Ne že bych na to neměla čas, ale představa, že i v Brně budu utíkat do cizích světů, je zvláštní. Brno je samo o sobě cizí svět. Cizí svět, který se postupem času stává čím dál tím víc známnějším. Procházím ulicemi a vím, kde jsem. Stále tam však mám co objevovat a nemusím proto utíkat do jiných světů.
Doma je to jiné. Doma to znám, každičký koutek. A tak utíkám sama do sebe. Je zkouškové období a doma jsem víc a víc. Čímž vzniká přímá úměra s útěky do vnitřních světů. V poslední době mě ovládají dva. Jeden zvláštní, ve kterém bojuju proti svým strachům...a druhý...když se mi podaří ty dva světy spojit, vytvořím veledílo. Zatím je to pouze ústřižek. Jeden z několika dialogů, které mám v hlavě a které by mohly vytvořit větší mozaiku. Prozatím však pouštím do světa tento.
Aby se sudokopytník, kterého v pražské Zoo chovají od roku 1933, konečně dozvěděl, proč jsem potřebovala nějaké ženské jméno...
„To je vážně směšná situace, víš to?“ řekl Pavel se zcela vážnou tváří.
„Opravdu? Ještě včera ses tvářil, že ti to ani trochu vtipné nepřijde. Spíš naopak…“ odsekla ostře Marcela.
„Opět jsem se z toho vyspal. Vyspal jsem se z těch nervů, které jsem z tebe měl už poněkolikáté. Teď, jestli dovolíš, seberu si poslední věci, políbím tě na čelo a odejdu. Tentokrát už se opravdu nevrátím.“
„Vždyť si jdi! Nikdo ti nebrání a oba víme, že je to tak nejlepší!“ snažila se znít přesvědčivě. Nepatrně přitom však přešlápla, jakoby z nervozity či z toho, že se nebyla schopná udržet pevně na nohou. A teď musela vypadat hodně rozhodně. Musela být přesvědčivá a vyjadřovat se jasně. Tohle už by mohlo být naposled.
„Marcel, prosím tě. Nehraj tu na mě zase divadlo, stokrát odehranou reprízu o tom nejlepším pro nás oba. Nejlepší by bylo, kdybys sklapla a pro jednou mě nechala něco udělat po mém.“
„Bez těch vyčítavých řečí by to ale nešlo, že?“
„Řekl jsem snad jedinou výčitku? Neřekl. Tak se přestaň vytáčet a uhni mi,“ požádal a udělal krok do bytu. Marcela se však nepohnula ani o píď. Podíval se na ni, obrátil oči v sloup a procedil mezi zuby:“prosím“. Černovláska jakoby mávnutím kouzelného proutku uskočila tak, aby vysoký muž mohl projít. Neobtěžoval se ani sundat si boty, vešel do dveří naproti. Bylo slyšet, jak hlasitě otevřel skříň a v rychlosti balí věci do připravené tašky. Ani ne za dvě minuty bylo veškeré jeho prádlo v černé sportovní tašce napěchované až po okraj. Chvíli zápasil se zipem, který v jeho velkých dlaních neustále utíkal. Potil se. Byl nervózní a cítil, že mu vysychá v ústech.
Je to tady. Ten okamžik, který si několikrát představoval jako něco, co se nikdy nesmí stát. Že to vzdá a odejde od ní. Že mu dojde veškerá trpělivost, že nad jeho dobrým srdcem zvítězí zdravý rozum.
„Budeš tam ještě dlouho?“ zvolala Marcela a prořízla tak dusivé ticho posledních minut.
„Už jdu,“ odpověděl, když se objevil znovu ve dveřích. Stála mezi ním a otevřenými dveřmi na chodbu. Kdyby natáhl ruku, mohl je zavřít. Ale cítil, že kdyby se jeho pravačka natáhla, už by se odsud nedostal. Znovu. Tentokrát ale chtěl. Byl už skoro v cíli svého poslání.
„Máš všechno?“ zeptala se.
„Všechny věci, ano. Zbytek je mi teď jedno. To vyřešíme časem. Teď chci odsud vypadnout.“
„Fajn, takže…“ založila dlaně a vzhlédla mu do očí, jakoby po něčem pátrala. Když se ale jejich pohledy střetly, uhnul do strany.
„Takže?“protáhnul poslední slovo do tázavého tónu.
„Nic víc? To je vše? Sbalíš si hadry a odejdeš?“ zeptala se ledabyle.
„Mám je tu snad nechat tomu…Počkej, jakže se to jmenuje?“ odvětil.
„Nech toho, prosím.“ Zadívala se na něj prosebnýma očima.
„Takový jméno…Na K?“ pokračoval v ostrém tónu, který ji zjevně ubližoval.
„Pavle, prosím,“ zopakovala znovu. Tentokrát to ovšem skoro zašeptala. Chytla se za čelo a znovu se mu pokusila upřeně zadívat do očí. Aby viděl, jak ji tohle bolí.
„Jasně. Karel!“ vyhrl a pak dodal posměšně:“Ale říkal si Kárl“.
„Co po mě chceš, Pavle?“ zeptala se unaveně jako už tolikrát předtím.
„Právě teď?“
„Teď, předtím. Do budoucna.“
„Předtím to, aby ses ke mně chovala jako k člověku, který tě miluje a ty k němu něco cítíš. Teď chci, abys mě nechala odejít. A do budoucna neotvírala dveře, kdybych na ně zazvonil a nepřišel si přitom pro zbytek věcí.“
„To se dá splnit,“ uznala a hleděla mu přitom zpříma do očí. Tentokrát se jejímu pohledu nevyhýbal. Přál si, aby viděla, jak se pohled na ní mění. Jak se z láskyplných očí pomalu stávají černé uhlíky, které zažehnou plamínky nenávisti.
„To, co po tobě teď opravdu chci, je maličkost. Z tvé strany se jedná o drobné vychýlení z rytmu. Vlastně to bude tvé první smysluplné gesto, kterého se v životě dopustíš.“
„Jsi zlý!“ odpověděla po chvíli, zavírajíc pevně oči. Snažila se zamáčknout slzy, které se jí draly do očí.
„Ano jsem. Ale moc pozdě,“ povzdechl si.
„Moc dobře víš, že nechápu, proč to dělám!“zavzlykala.
Vzal ji za ruku. Pevně ji stiskl u zápěstí, aby vzápětí povolil, jakoby si rozmýšlel, co vlastně chce udělat. A pak ji zatáhl k zrcadlu. Postavil jí před vlastní obraz a postavil se za ní. Pustil jí ruku a začal šeptat.
„Teď řekneš, že nevíš, kdo jsi. Že nevíš, co chceš a znovu zopakuješ, že se nechápeš. Já tě tolikrát nutil se hledat a pořád mi to nedocházelo. Nedocházelo mi, že ty už ses dávno našla. Podívej se dobře. Vidíš se v tom zrcadle? To jsi ty. Nikdo jiný. Ty jsi ty, zodpovědná za sebe samu, za to co děláš, jak se chováš. Nikdo jiný. Seš ta holka v zrcadle, nikdo jiný. I když něco děláš a nepoznáváš se, jsi to pořád ty. Jsi ta holka v zrcadle a nikdo jiný. Chováš se, jak chceš a pak toho lituješ. Lituješ sama sebe, tu holku v zrcadle. Vidíš, jak tu stojím za tebou? Je to naposledy, co se o mě můžeš opřít. Oba čekáme tak trochu lepší holku v zrcadle, ale lepší odraz, než je tenhle, nedostaneš ani ty, ani já.“
Žádné komentáře:
Okomentovat