Sweeties

Svého času (není tomu vážně tak dávno), jsem si pod pojmem "sweeties" představovala (tehdy) mou jedinou závislost. A to na čemkoli sladkém (vyjma pendereků - za to může dědeček, který mi ustavičně vozil pendreky z Mnichova a já je vždycky házela do kanálu, nebo psovi do misky)...Zrovna dnes mám dojem, že mě přejel parní válec a třikrát po mě přešel průvod důchodců (hůlky, kolečková křesla, chodítka), že sem dostala chuť na sladkosti.

Dříve, tedy jako o něco menší Dita (i to je možné, o píď menší Dita), měla jsem vybraný čuch na máminy skrýše sladkostí. Kolem mého 17-18 roku života máma nejenomže přestala sladkosti schovávat, ona je téměř přestala i kupovat. Naštěstí mladší bráškové dospěli do "věku čokolády" a už je taky sem tam vyžadují. Načež máma je začla znovu kupovat. Naneštěstí se ukazuje, že můj vybraný genetický kód se napůl shoduje s bráškovýma a jak na potvoru v téhle polovině je zakódovaný čokoládově lovecký pud, se kterým bráškové naleznou vše s vyšším obsahem cukru. Ve chvíli, kdy jsem dostala chuť na nějakou sladkost, bylo zcela zbytečné prohledávat byt - stejně bych nic nenašla. Byl víkend a po víkendu, kdy byli bráchové doma, nemohla zbýt v domě jediná čokoláda.

Když jsem odvezla Prokiška na tenis, pod vlivem bassů jsem si ještě zajela do Tesca pro něco na zub. Původně, opravdu původně, jsem jela pro čokoládu. Nebo prostě něco sladkého na chuť. Odešla jsem se čtyřmi redbully a vodkou. Zřejmě to je představa mého staršího povědomí o tom, co je to sladkost...

Anglicky se často setkáte s názvem candies, pro bonbony sweeties. Sweet je sladký. Stejně sladký jako uvědomnění si chyby a vykročení z kruhu. Sladký jako ta neznámá chyba.

Seděla jsem v baru, za sebou nějaké ty křidýlka a na tváři...úsměv. Nikoli zklamání, zlost a nebo odpor, jako tomu bylo v předchozích dvou měsících. Na tváři jsem měla onen sladký úsměv pobavení, když se kouknete na displej a tam bliká nová zpráva. Zpráva, kterou toužebně očekáváte...a v ní, i kdyby jedno velké nic, při představě kdo ji psal, prostě musíte mít úsměv od ucha k uchu.

O víkendu jsem se do značné míry mohla rozkrájet pro své přátele. Bylo to fajn, klidně si to zopakuji. Měla jsem z toho výborný pocit. Jakobych právě snědla čokoládu Ovomaltine sama, šňupla si dvě lajničky, lehla si do trávy a nechala se ovívat teplým vánkem léta.

Ale ten sladký úsměv a pocit stavu bez tíže, jsem měla jenom ve chvíli, kdy jsem se skálopěvně rozhodla toto léto navštívit Britské ostrovy.