Je to nějakou dobu, co jsem si říkala, že se někde v procesu stala chyba. V tom nejzákladnějším procesu. Tedy v tom, kdy přicházíme na svět. Většinou se už ten první znak naší existence neobejde bez něčí bolesti. Říká se, že když den začneme bez optimistického úsměvu, tak vlastně nemůže být o následném radostném dnu ani řeč. A když život začneme v bolesti, jak pak může vypadat? To už nechám na vašem uvážení. Já se v bolesti nerochňám, jen mne ta myšlenka zaujala. Ta chyba, která se stala, ale netkví v tom, že se rodíme z něčí bolesti. Ta mnou myšlená chybička je fakt, že nám nikdo nedal kromě prvních plínek na zadek ještě návod. Triviální návod k použití, který dneska najdete i na kartáčku na zuby. Ale v porodnici vám návod k životu nedávají. A tohle že není chyba?
Je. Jasně že je. Jsme posedlí návody. V návodu na mikrovlnku je, kvůli nějaké stupidní ženštině, že se do ní nesmí strkat kočka. To znamená, že je prudce nevhodné v ní sušit křečka (to je pro mou spolubydlící, jejíž křeček se dobrovolně koupal v misce a pak nedobrovolně točil na kolotoči v mikrovlnce, aby uschnul. Utočil se a ugriloval, samozřejmě). Ale návod k životu nikde.
Nedávno jsem někde viděla takový screen ze strýčka Googla. Ve vyhledávacím poli byla kouzelná věta: "How to..." něco. Netuším už co. Říkala jsem si, co kdyby mi Google odpověděl taky na nějakou mojí otázku začínající "How to..."...přiznávám se, že jsem původně chtěla zadat něco moc vtipného, ale nic mne nenapadlo. A tak jsem vložila primitivní otázku "How to be happy?"
K neuvěření. Našla jsem návod k životu. Dobře, možná přeháním. Možná ne návod k životu, ale rozhodně návod, jak být šťastný. Nevím jak vy, ale já to hodlám zkoušet, dokud to nevyjde. A kdyby to nevyšlo, tak jsem se alespoň pokoušela. A to je někdy víc, než nečinně stát a přihlížet, jak se vám v podstatě smutný život rozplývá mezi prsty.
Žádné komentáře:
Okomentovat