Zaslechla jsem jednu větu a nevěděla, jestli se začít znovu smát nebo radši brečet. Místo toho jsem jen nevěřícně zírala a prosila své tělo, aby nepovolovalo svaly v oblasti čelisti, protože by to taky mohlo vypadat docela hladově.
Jako budoucí novinář se pokusím o trefnou parafrázi věty, která mne tolik vyvedla z míry.
„Když se objeví příležitost si užít, tak se z ní snažím vykřesat maximum“
Jinými slovy, dle mých očí dvě, dle očí ostatních až tři příležitosti v průběhu jedné noci. Se slovem „horny“ už to nemá nic společného. Hraničí to spíš s významem slova „posedlost“ (a po světě se na něco takového s většími či menšími úspěchy lidé léčí)a nebo jenom nedozírnou nezodpovědností.
V oněch, jak je svého času nazývala má kamarádka, poslabších klubech jsem byla svědkem asi tak tří možná čtyř střetů. Buď se jednalo o fyzické inzultace či jenom nepřehlédnutelné slovní výpady. Pokaždé mě napadla jedna věc: „Díky bohu, že sem tady a tamto se mě netýká“
Pořád si myslím, že dostat někdy přes držku není to nejhorší. Myslím si, že hádka pročistí ovzduší a dokáže do problematiky vnést jiný úhel nazírání.
Taky si ale myslím, že nedozírná nezodpovědnost může přivést zdravotní komplikace, které vpadnou do života bez varování a nenávratně něco změní. Myslet si, že „tohle se mi nemůže stát“ je pořádně naivní. A o tom přece ta nedozírná nezodpovědnost je, že?
Žádné komentáře:
Okomentovat