Za poslední 4 dny má můj zadek naježděno něco ke 2000km. Když to píšu, šklebím se u toho, protože mi na mysli vytanula vzpomínka na Lenku O., která při delším sezení vždy poznamenala, že si člověk zadělává na hemeroidy. Třeba jsem si na ně teď zadělala taky.
Na účtě mám téměř 2000km, které v sobě obsahují také několik zažitků s příznačným přídavným jménem "poprvé" a dost možná i "naposled".
Nejprve je třeba říci, že ze své báječné rodinné dovolené s rodiči (společná po pěti možná šesti letech) jsem se vrátila o den dříve, než bylo původně plánovano. Důvod jest prostý a to zlobivá stolička v dutině ústní mého nejmladšího brášky. Osud zlobivé mršky byl zpečetěn za pouhopouhých 5 minut na zubní pohotovosti v Brně. Řvoucího, zalykajícího se a zároveň vzlykajícího Prokiho jsem při vytrhování zubu držela já. Zážitek nad všechny zážitky. Myslím, že rodičové až zpětně doceňují mou z principu nehysterickou povahu při bolesti, protože když mě trhali zuby, tak jsem kolem sebe tolik povyku rozhodně nenadělala.
Posléze mne čekala jízda do Prahy, kam sem odvezla Prokiho na rekonvalesceční dovolenou ke strýčkovi. Původně jsem myslela, že se zdržím pouze pár hodin a pojedu zpět domů, ale Praha je Praha a ta člověka umí přitáhnout a nepustit.
Padla na mne slabší chvilka. Nikterak velká, ale byla slabší. V hlavě jsem si hrála s myšlenkou, že když jsem na tom teď tak dobře, tak bych třeba i mohla udělat první krok. Velice záhy jsem si ale uvědomila, že je mi dobře proto, že už jsem ten krok udělala a to směrem vpřed. A že já jsem ta dospělá, zodpovědná, soběstačná. Možná, že ta, co má dělat první krok. Ale první krok ve chvíli, kdy to za to stojí. O schopnost rozlišit mezi tím, kdy to za to stojí a kdy ne, měla v posledních měsících trochu víc rozházenou konfiguraci. Zahnala jsem slabší chvilku do kouta a poddala se jiným, srovnatelně naplňujícím činnostem.
Výsledkem je, že měla možnost poznat jinou soběstačnou, zodpovědnou a dospělou ženu, která si zaslouží neuvěřitelnou dávku úcty a respektu za to, kam to dotáhla. Pracovitostí, pílí a velkého množství obětování. Jestli si někdo myslí, že duševní nebo materiální bohatství vám spadne do klína, tak jste vedle jak ta jedle. Ráda bych se tady s nefalšovanou vychloubačností podělila o několik svých nových zkušeností. Ale u některých věcí je zkrátka lepší zachovat dekorum věci, protože někdo zkrátka o pozornost nestojí. Nejsem a nebudu bulvární novinář. Jsem ráda, že znám lidi, které znám. Přivádějí mne do jiných světů. Ukazují mi jiné rozměry a možnosti, jiné způsoby života a vlastně i prožívání. V oněch jiných světech si se svými problémy i se svou životní cestou někdy připadám jako hrozně malý člověk, jako někdo, kdo nemá šanci v životě dosáhnout něčeho takového. Na druhou stranu, každý máme a měli jsme možnost si svou cestu zvolit a nebo tu starou změnit.
Jestli si na sobě něčeho vážím, tak je to láska a úcta k životu a způsobu, jakým jej vedu. Můžu jiným závidět, můžu všechno. Ale já si svůj způsob života vybrala a vždy jsem k tomu měla nějaké důvody. A ty nezmizí. Nechci se nikomu vyrovnat nebo dosáhnout něčeho podobného. Chci být sama sebou, žít svůj život. A na to mám všechen čas světa.
Žádné komentáře:
Okomentovat