O pravdě a lásce vítězící nad lží a nenávistí jsem za posledních pět dní četla/slyšela/viděla dost. Mohu říct, že často oprávněně. Někdy přehnaně, ale budiž. Holt jsme takový národ, chybí nám vědomí o hranici únosnosti. Následující příspěvek není o pravdě VH, ale o pravdě, kterou mám já. Pořád!
Je páteční večer. Sedím si takhle ve fat boyi ve svém pokoji, kde je černočerná tma. Střídavě koukám na film, střídavě na internet. Hledám inspiraci. K činnosti, k dalším asi tisíce věcí, které bych chtěla a nějak nevím proč bych měla. A pak to přišlo, při koukání na galerii tetování se TO vynořilo a mně okamžite vyvstanul na mysli obrázek z letošního léta...
To samé tetování, na které jsem dlouhé minuty uznale koukala v metru. Vlastně jsem se na nositelku tohoto tetování ani moc nepodívala. Spíš mě zaujalo a zcela uhranulo, co na něm bylo. Taky jsem si vzpomněla, jak jsem s kamarádkou vystoupila z onoho vagónu a uznale pískla, abych řekla, že FAKT bylo dobrý a že holka téhle holky je beztak dost lucky girl (mimo jiné outfit, který na sobě ta slečna měla, byl oku lahodící). Ona kamarádka se mne obořila, že přece každá stylově oblečená holka, co má na hrudi tetování, není lesba. Pamatuju si ty dohady dodnes, trvala ještě několik minut poté, co jsme vylezly z vestibulu. Pamatuji si jak dneska, když mi říkala, že jsem to přece nemohla poznat, když sem jí pořád zírala na hrudník a snažila se rozluštit všechna ta písmenka, která tvořila hlubokou životní myšlenku. Že z toho se lesba teda rozhodně nepozná! A že já už to přeháním, bylo mi tvrzeno. Přece nemůže být každá, na kterou se kouknu...
Je to několik měsíců a já koukám na to samé tetování, tu samou slečnu...Když je v galerie fejsbukovské stránky Lesby Sobě (nejsem členkou, ani jí být nehodlám. Ale mému občas zvědavému oku to nedá a jde se kouknout na ty komunitní skvosty), tak jsem asi zase měla pravdu, co?
Žádné komentáře:
Okomentovat