V mém nevšedně všedném životě se stala nevšední věc. Miluju svůj nevšedně všední život. A zároveň jej nenávidím za to, že je našponován do čtyřiadvaceti hodin po dobu sedmi dní a dvanácti měsíců. Že kilometry jsou zrádné, protože se dají ukrajovat rychle a taky nesmírně pomalu A nevšední věci se v mém všedním životě stávají tak nějak...náhody přece neexistují...tak nějak z vůle osudu?
Amor fati.
Tuhle větu, toto moudro, tuto filozofii vyznávám.
Vše špatné, co se mi kdy stalo, je k něčemu dobré. Protože já vím, že za všechnu tu bídu, smutek, zklamání a zlost, dostávám od Osudu vše nazpátek. V menších či větších dávkách, na tom nesejde. Stačí mi stisknout paži a vím, že to tam je. Že musím být vděčná. Protože:
Nic mi nechybí. Mám neuvěřitelnou rodinu. Tu nejlepší mámu, kterou mi Osud mohl dát. Mám skvělé přátele. Mám společníka do postele. Mám skvělou školu. Dělám co mě baví a jsem v tom dobrá.
A pak je tu to, že den má jenom 24 hodin, že týden má jen 7 dní a rok jen 12 měsíců. A já mám obavy, že na všechnu tu radost a štěstí, které mne v životě potkalo, si nejsem schopná udělat minutu, zastavit se a vychutnávát. Věnovat jen vtěřinu času tomu, co si zaslouží vědět, že v mém životě má místo.
Proto píšu smsky v půl páté ráno, že hrála ta písnička....proto volám o půl desáté večer, abych řekla dobrou noc. Proto...zavírám oči a přenáším se v prostoru někam, kde být nemůžu. Protože den má čtyřiadvacet hodin a já mám v životě tolik věcí, co dělám s radostí a láskou k osudu, že nemám čas být tam, kde bych ještě chtěla být.
And I know where is it. And I am pretty sure you know that too.
Žádné komentáře:
Okomentovat