Tak prý nemám utíkat. Že prý tím dávám špatný vzor. A komu? Copak já můžu být někomu vzorem? Holka, co klidně stráví celý den v posteli s mastnou hlavou a holým kocourem? Věci ze zásady odklízí tak, že je odloží na nejbližší volnou plochu a pak klidně měsíc hromadí na tomto místě další haraburdí?
Vzorem můžu být akorát proto, že když se pro něco rozhodnu, tak za tím jdu. Což není nic jiného, než bezohledná cílevědomost.
A já teď navíc chci vystoupit z kruhu.
Uhněte, utíkám.
Miluju svůj život. Vážně. Je skvělý, barevný, veselý, plný výzev a tak všeho. Je plný překážek, které ráda překonávám. Miluju výzvy.
A nenávidím sama sebe. Má nová švýcarská kamarádka mi před týdnem řekla:"Tak už si přece odpusť." Umím odpouštět druhým. Umím odpustit příteli, který mě srazil. Umím odpustit člověku, který se mnou jednal jako s hadrem. Umím dokonečna omlouvat chyby lidí, na kterých mi záleží. Ale nesvedu si odpustit. To je možná důvod, proč se tak často cítím morálně na výši. Proč se dokonečna oháním tím, že jsem lepší člověk. Lepším mě dělají ti, co vytvářejí zlo a nedělají pěkné věci druhým. Od nich se učím, co dělat nechci.
Jsem sebestředná. A jsem dost chytrá na to, abych věděla, že svět není spravedlivý. Vím, že kolem sebe často zcela zbytečně stavím neprostupné barikády a veškeré sociální interakce vytvářím povrchově tak, abych se vyhla zklamání. Jenže někdy je nepostavím, protože podlehnu prvnímu dojmu a stojí mě čas a energii nemyslet na nové spáleniny. Kvůli tomu se vrhám po hlavě do práce, do něčeho tvořivého. Protože to je můj zachytný bod. Tvorba něčeho hodnotného. Byť má "práce" někoho může provokovat a připadat jako méněcenná. Pro mě důležité za sebou něco nechávat a vytvářet hodnoty. Byť jsou to dozajista poměrně dost nehmatatelné hodnoty.
Vím kdo jsem. Vím, co jsem. Znám se. A vím, že má přednost je zároveň mým prokletím. Mám skvělý odhad na lidi a ke všemu si z maličkých detailů umím poskládat mozaiku sledu událostí. Věci mi ze sebemenších indícií davají rychle smysl. Odhaduji situace a ty se až na zanedbatelné situace skutečně staly tak, jak jsem si zprvu myslela. Je to dobré, máloco vás dokáže překvapit. Ale je to prokletí, protože z toho vzniká to, že na spoustu věcí odpovídáte "Já vím". Protože já vím. Vím, i když bych vědět nechtěla. Někdy opravdu toužím po tom, co trápí mého pětiletého brášku každé ráno. Jestli si do školky vezme bakubana nebo gormita. Chci si vzít každé ráno do ruky dvě odporné zrůdičky, hledět na ně s posvátnou úctou a s notnou dávkou sebezapření se rozhodovat, kterou z nich mám radši, abych ji vzala do školky. Chci se dohadovat s ostatníma dětma o tom, jestli číslo na noze té figurky je počet životů a co všechno vydrží.
Nemám na noze číslo. Nevím, kolik mám životů a co ještě vydržím. Jasné je to, že jsem znovu v tom kruhu, ze které jsem pracně vycouvala a začala žít život mezi povinnostmi a kávou.
Jsem součástí komunity a přeju si, aby to tak nebylo. Aby ta komunita nebyla tak odpudivá, jak je. Přeju si, aby si ti lidi, kterých se to týká, přestali navzájem dělat ty věci, co dělají.
Jenže taky vím, že každý děláme akorát to, co svedeme.
Uhnetě, utíkám.
Žádné komentáře:
Okomentovat