Cestou necestou z bufetu na lékařské fakultě jsem kličkovala rozkopanou křižovatkou, která odděluje moji alma mater od mého gusto mater (čti obědem). Kličkovala a tradičně tedy přemýšlela. Nad životem, nad svým ZENem, nad moudrostí světoznalce, kterým asi úplně tak nejsem. Nejdůležitějším poznatkem z oné chůze jest, že místo žití celý život řešíme.
Co, proč a kdy? ne, já tohle téma zkrátka a dobře prostě a jenom zobecním. Nic neříkající, já vím. Jen mám od soboty potřebu se vypsat. Po neuvěřitelně dlouhé době mám chuť se z toho všeho okolo vypsat Konstruktivně, nikoli tak, že na zadané téma vytvořím práci. Pfff...
Tak tedy, řešení. To je akt, který nás provází celý život, vlastně je to podle mne stejně častý jev, jako spánek. Člověk, sociálně gramotný, neustále něco řeší.
A nejčastěji řeší vztahy. Řeší vztahy s lidmi, ať už se ho to bezprostředně týká či ne. Prostě řeší, proč ten to, ta to, kdo s kým a proč. V tom lepším případě. V tom horším řeší, co je uvnitř něj, co udělat, jak se zachovat, jak se tvářit, jak odpovídat, jak milovat a nenávidět, jak svádět boj světrnými mlýny lidské interakce. Jedno z řešení je zaměřit se na něco jiného. Od vztahů k práci. A tady je ten paradox. Když se na něco zaměříte, upínáte k tomu veškerou svou pozornost, nutně s tím přicházejí nové problémy, které musíte řešit. A tak řešíte práci....buď vás to přestane bavit, nebo dojdou baterky. Tak se zaměříte na něco jiného. Třeba na....zase ten kruh, zase všechno nanovo a pořád dokola.
Jsem v ZENu. Asi úplně tak nenazývám můj stav pravým jménem, stačilo by nejspíš říct, že jsem apatická, ale...ZEN zní líp a lidé tomu nerozumí a často to nechtějí ani vysvětlovat (asi se bojí mých dlouhých monologů, yessss). Tak jsem v ZENu. A prosím, neřeším.
Žádné komentáře:
Okomentovat