Skoro 26 miliónů sekund kvůli jednomu zlomku vteřiny.
Psala se sobota jedenáctého února. Rozcvička týmů FBC ČPP Remedicum Ostrava a domácího TJ Sokol Brno Židenice gradovala. Na polovině domácích se právě v dynamickém cvičení plném střel vyměnily brankářky, aby si Měrková, která měla do utkání zanedlouho naskočit, mohla na chvíli oddychnout. Její o rok starší kolegyně do toho skočila po hlavě. Doprava a pak rychlý skok na levou stranu. Míček minul její letící tělo a zastavil se v síťce. Brankářka se zvedla na všechny čtyři a odplazila se mimo dostřel. Pak se schloulila zpátky na modrou podlahu, chytla se za levé koleno a bolestivě zakřičela: "Do prdele práce, proč právě teď?"
Jaké je to s tvým kolenem teď, deset měsíců po úrazu?
Tuhle otázku ve formě "tak co koleno?" teď slýchávám často. Ráda bych řekla, že ve stejném stavu jako před rokem, tedy 100 % zdravé. Ale to už nikdy nebude, prostě je to jiné. Pořád moc dobře nevím, co můžu dělat bez obav, neznám limity. Takže i těch 10 měsíců po úrazu je to pořád o jakémsi zkoušení toho, co to levé koleno vydrží. A drží.
Upřesníš, co ti bylo?
V podstatě to, co člověk běžně čte v rubrice "Fotbal" v článku "XY se zranil, bude několik měsíců chybět". Urvaný přední křížový vaz. Ovšem nebyla bych to já, kdybych neměla něco extra. Takže kromě urvaného vazu jsem si při tom pohybu nešťastně zlomila i chrupavku v koleni. Obecně se kloubní chrupavky špatně hojí, já si ji navíc zlomila v místě, která je i při stání v zátěži. A vzhledem k tomu, že k hojení je třeba dobré prokrvení daného místa a v případě chrupavky je prokrvení už tak dost malé, léčba a rekonvalescence se mi na rozdíl od těch iksypsylónových fotbalistů pěkně protáhla. Navíc mi můj ortoped už v první chvíli, kdy držel v ruce zraněné koleno řekl, že bych si měla návrat k vrcholovému sportu rozmyslet, pokud mě neživí. Přesněji řekl, že nejsem Jirka Dopita. A to fakt nejsem, vždyť má tak o půl metrů víc!
Takže si kvůli hojení chrupavky musela odkládat plastiku vazu a s ním pak i celý návrat na hřiště?
Je to poněkud složitější. Dá se říct, že můj úžasný a skvělý ortoped zvolil neinvazivní metodu léčení. Zkrátka a dobře mě ušetřil nemocniční stravy, narkózy a všech těch věcí, kterými člověk projde, když jde na plastiku. Já na ní totiž nebyla. Díky tomu, že jsem dlouho levou nohu dlouho vůbec nezatěžovala, se koleno mohlo samo nějak hojit. Když jsem po asi třech měsících byla na kontrolní magnetické rezonanci kvůli tomu, jak vypadá chrupavka, doktor mi pak řekl, že plastika nebude třeba. Že koleno drží, jen se musí hodně naposilovat. To bylo na začátku června. Do plné zátěže mi doporučil jít někdy v průběhu září. Já už v srpnu byla v brance, ale jen tak hodně lehce, na letním táboře Wachumba floorball na Slovensku, kde jsem dělala vedoucí. V podstatě jsem tam jen stála v bráně a ve chvíli nejvyšší nouze si klekla. Pak přišla malá-velká komplikace vyplývající z mých vysokoškolských studií. Máme na žurnalistice povinnou tříměsíční praxi. Mám florbal ráda, nikdy mě ale živit nebude. Takže když jsem se rozhodovala, kde chci absolvovat stáž, v podstatě jsem rovnou škrtla rodnou hroudu i Brno a zamířila do Prahy. Tam jsem, když to šlo a já si špatně nenastavovala budík, absolvovala několik tréninků. A když jsem byla v Brně, chodila jsem s holkama. Ale na to, abych mohla naskočit do extraligového kolotoče, to po tak dlouhé době bez florbalu, objektivně opravdu nestačilo.
Takže když ses v sobotu objevila na předzápasové rozcvičce proti Děkance, tak se dá očekávat, že se situace změnila. Co je tedy jiného?
Jiného je to, že mi skočila stáž v Reflexu a já se vlastně vrátila do Brna. Trochu paradoxní je, že jsem si z Prahy přivezla jen věci na tréninky a pár nezbytností, zbytek jsem nechala v Praze. Myslela jsem, že se vrátím. Jenže se mezitím ukázalo, že v Praze pokračovat nebudu, takže jsem prozatím v Brně s něco málo věcma. A to, že jsem se objevila v sobotu na rozcvičce. Původně jsem tam být neměla, dozvěděla jsem se to večer po čtvrtečním tréninku. V podstatě byla moje role jasná, jít se tam posadit a pouze v případě, že by Móňu vynášeli z haly v rakvi, to nějak odklepat do brankoviště. Nebylo to třeba, sice z Móni trochu krve cákalo, ale na umření díky bohu nevypadala (smích).
Jaké to bylo, po takové dlouhé době absolvovat rozcvičku, nástup...Zkrátka a dobře běžnou přípravu na zápas?
Zvláštní. Už při balení věcí na zápas jsem si dávala setsakramentskýho bacha na to, abych si nesbalila stejné věci jako před deseti měsíci. Chtěla jsem to prostě udělat všechno jinak. Tedy skoro všechno, jsou rituály, které neopustím ani kvůli vážnému zranění kolene. Pro "jistotu" jsem si tak doma zapomněla rozcvičovací triko. Vzala jsem si jiné termoprádlo, jiné štulpny. A neoholila jsem si nohy. Když jsem si je před zápasem holila naposledy, což v zimním mezičase dělá brankářka jen pro strýčka Příhodu, jsem příhodně skončila na úrazovce. Tudíž tentokrát jsem se na strýčka Příhodu zvysoka vykašlala a kdybych zas udělala nějakou prkotinu a něco si pochroumala, asi bych se dost možná docela styděla před doktorem svléct z tepláků.
No, ale zpátky k té rozcvičce. Bylo to celé zvláštní. Byla jsem namotivovaná, ale zároveň ve mně byla malá dušička. Vracet se na to stejné místo, kde se mi do jisté míry před deseti měsíci změnil život a ještě za podobných okolností, jako dvojka...Při jednom cvičení, kdy jsme zase skákala jak za mlada, mě přišel někdo okřiknout, ať tak neblbnu. A pak na mě volala kapitánka, že fakt nejsem normální a musím za každou cenu všechno mít.
Neriskuješ příliš?
Riskuju, ale co je příliš? Zkoušet hranice svých možností je přece to, co obecně lidstvo zaprvé motivuje a za druhé posunuje dál. Vím, že mi něco hrozí a vím, co to stojí úsilí se vrátit. Neberu to na lehkou váhu. Ale když jsem na hřišti, nemůžu si dovolit, aby mě to vědomí limitovalo v tom, proč na tom hřišti jsem. Mám chytit míček.
Nicméně v sobotu to byla "jenom" rozcvička...
A ta se jako nemá jet naplno? Naopak, ta se musí jet naplno. Je jedno, v jaké pozici se člověk nachází. Pokud něco dělá, má to dělat pořádně. Nenávidím typy, co ví, že nehrajou od začátku, nebo že nejsou mezi vyvolenými a pak kašlou na veškerou snahu. Moje logika mi velí makat, protože si toho třeba někdo všimne, že to nevypouštím.
A když si toho nikdo nevšimne?
Tak to není žádné umění, ale posraný život. Ne, dělám si legraci. Budu mít svědomí čisté, že jsem udělala max. Člověku nemůže vycházet všechno. Ona ta rovnováha sil ve světě být musí. Chci tím říct, že když se dlouhodobě daří, tak si vždycky říkám - sakra, až se něco posere, bude to kardinální. Zatím to tak vždycky bylo a, prosím vás, nikdo mi netvrďte, že si to přivolávám. Kdyby jo, tak si fakt nepřivolám několik desítek bezesných nocí, probouzení se s ukrutnou bolestí nohy, berle a nebo to, že nemůžu být s lidma, které mám ráda. To bych radši píchla uprostřed země nikoho gumu a nebo ztratila peněženku s doklady, než urvaný vaz.
Otázka už směřovala na koleno, ale jaká je Dita Ondrejková deset měsíců po úrazu?
Tuhle otázku si kladu den co den. Jaká jsem? Lidsky mě to zranění posunulo ohromně dopředu. Chtěla bych říct, že mi zamíchalo s žebříčkem priorit, ale ne tak, jako to promíchalo moje hodnoty. Budu dělat max., abych, až na mě ukážou, že další zápas chytám, nikoho nezklamala. Chci být ještě lepší, než když jsem se zranila. Ale když to nepůjde, když mi to koleno zkrátka nedovolí, nepůjdu se někam věšet. Mám milión důvodů proč žít a věřím tomu, že jsem se za těch deset měsíců naučila především to, že i velká bolest a čára přes rozpočet, vás časem donutí na sobě pracovat a zlepšovat se. Třeba už ne v tom, co jste dělali předtím, ale třeba v něčem jiném...
Žádné komentáře:
Okomentovat