Naivní natočení budíku na osmou hodinu. V poslední době standardní obraz mého rána...Z osmi je devět, z devíti půl jedenácté a pak jsem ráda, když se vyhrabu ve dvanáct z postele. A to jen, když do ní ulehám střízlivá. Když sem koučovala žákyně, zatímco moje kamarádka, spoluhráčka a současná trenérka žákyň v jednom běžela do práce, došlo mi, že mám právo být v depresi. Ale ani v nejmenším ji nemůžu řešit způsobem, jakým ji řeším.
Utápím své smutky v alkoholu. A nebo se snažím předstírat, že se nic neděje. Ale ono se děje. Pojďme si, pro jistotu čistě obrazně, nalít čistého vína. Nedaří se mi a je to dlouhodobý fakt.
Jo, jasně. Byly tady momenty, kdy nejlepším vyjádřením stavu mé mysli je zkrátka #ilovemylife, ale skutečnost je taková, že těch temných dní bylo za posledních 10 měsíců tak děsivě moc, že nelze zůstat nad věcí.
Nelze říkat - vždyť se mi tohle a tohle podařilo. Když se dlouhodobě plácáte na dně, je jednoduché podlehnout dojmu, že když se něco podaří, je to "big deal"...přitom to není nic jiného, než průměr.
Stojím na místě, plácám se v tom. Plácám se, potřebuji se pohnout a místo toho všechny moje pokusy selhávají. Je to rok, co jsem hodiny trávila hledáním ideálního studijního programu ve Švýcarsku, protože se naskytla zajímavá příležitost. Jenže pak přišlo zranění a následujících pět měsíců jsem zůstala přikovaná na místě. A to zmiňuji jen florbal. Mohla bych vytáhnout, jak se teď postupně vracím do extraligy a jak vůbec nevím, jaká je vlastně moje role v týmu. Mohla bych se tady vypsat z toho, jak jsem měla celý jeden týden naději, že se vše obrací k lepšímu, já budu externě součástí redakce X a o budu dělat něco, co mě vlastně hrozně naplňuje. A pak se to posralo, jako ostatně všechno, na co jsem v roce 2012 sáhla a nebo v co jsem pracovala a doufala, že se mi pak nějak vrátí.
Kdybych tady měla vytáhnout osobní život, zaplácám ti zbytečně mnoho místa. Opět použiju tu frázi s čistým vínem..."I'm not that kind of person. You know, I'm not that relationship type"...nejsem, opravdu ne. Můj nejdelší vztah trval dva a půl měsíce. A pak jsem se nechala unést představou, že bych to mohla dát znova dohromady s člověkem, k němuž svým způsobem stále chovám nějaké těžko pochopitelné a označení "miluji tě" sotva hodné city.
Nejsem ten člověk, prostě nejsem. Na jednu stranu bych se hrozně ráda přesvědčila o tom, že to není pravda a já svedu s někým být déle. Jenže...Jenže se to prostě tak nějak nesešlo. Nechci teď říkat, že se to ani nikdy nesejde. Ale upřímně, nevidím to nadějně. Došlo mi, že člověka, kterého hledám, sotva potkám na nějaké párty, ať je sebelepší. Já totiž nechci být s někým, kdo od pondělí do pátku jen vymýšlí, který klub ještě nestihl vymést.
Tak schválně, zkuste mi říct...Kde se potkávají chytré holky, co tak nějak ví, co od života chtějí? Nebo alespoň mají představu, to mi pro začátek bude bohatě stačit. Které nebudou hrát florbal (protože by s takovou pravděpodobně spala 2/3 mých kamarádek a známých), přesto budou sportovat. Které pochopí, že v určitých chvílích dávám přednost práci, protože má zkrátka dlouhodobější efekt, než společně strávený víkend v posteli u filmu (ze kterého vidíte pět minut). A až na to přijdete, dejte mi vědět. Lámala bych si nad tím hlavu, ale radši na to kašlu. Na xichtě proto nosím permanentní výraz "nechci nikoho" než abych pak někomu musela vysvětlovat po dvou týdnech známosti, že pro něj rozhodně v mém životě není místo. Jo! Ano, nemám koule na to někomu ublížit a zklamat ho.
A víte proč?
Protože je na mě spoleh. Já se prostě lidi za každou cenu snažím nezklamat, neubližovat jim. Z dětství si nesu velký pocit viny, že jsem ublížila dětskou nerozvážností své rodině, že jsem je zklamala. A od té chvíle se snažím seč můžu, aby se to znovu nestalo.
Momentálně jsme ale zklamaná já. Z toho, že se mi nedaří a že nevím, kudy se vydat, aby se to změnilo.
Ale už mám dost sebe, dost těch rán, kdy přetáčím budík v naději, že tohle období prostě přespím.
Well...Here I am, here I stand...and I need to figure out how to move on.
Žádné komentáře:
Okomentovat