Co s měnícími se časy nevychází

Byly a jsou chvíle, kdy si přeji v životě něco znamenat. Nebýt jen neznámým člověkem, kterého potkáte na ulici, kterého chvíli posloucháte v metru, zatímco si s někým povídá. Jsou a byly okamžiky, kdy jsem toužila po tom, aby na mě lidé tak trochu tupě zírali a v duchu se odhodlávali dojít si pro podpis. Jo, jasně. Chtěla bych být slavná, vážená, být někdo ve svém oboru. Pro začátek mi ale stačilo, abych něco znamenala v životě jediného člověka.

Všechno je tak proměnlivé. Stejně jako moje touha být slavná, vážená a kdejaká jiná. Pochopila jsem to v době, kdy mě znala vlastně každá florbalistka a každý druhý florbalista proto, že jsem zakládala a psala web o ženském florbale. Pochopila jsem, že se nejsem schopná srovnat s bezpředmětnou a hloupou kritikou, že mě vytáčí hloupost a omezenost rádoby kritiků. Nejsem schopná se s tím srovnat dodnes, už jsem se ale naučila z 65 % případů nereagovat. Zjistila jsem, že asi nikdy nebudu schopna být slavná a vážená, protože tím ztratím obrovský kus svého soukromí, které ztratit nechci. I když od patnácti píšu velmi osobní blog, i když mám Facebook, Instagram, Tumblr a Twitter. Přesto všechno tak nějak vím, že část mě netouží po ničem jiném, než svatém klidu a být ukradená všemu a všem.

Věci, které by řešili v mé nepřítomnosti a za mými zády spousty lidí, by mě drtily. Ten tlak bych neustála. Možná bych se to časem naučila, ale já se to učit nechci. Nechci mít na krku obdivovatele a stalkery. Chci dělat svoji práci zodpovědně, s radostí a vášní. Chci se ale vrátit domů, lehnout si s dobrou knihou a neřešit.

Nechci prodávat své svědomí za kousky pomíjivé pozornosti cizích lidí jenom proto, abych měla pocit, že něco znamenám. Nechci mít na xichtě neustálou masku. Chci říct – sereš mě, ale taky mám tě ráda a nebát se, že mi to někde dají sežrat.

Protože v konečném součtu totiž právě sláva neznamená vůbec nic. Neznamená to, že vás doma bude čekat láska vašeho života, že si na vás přátelé vždy udělají čas a než aby vám napsali na zeď na FB „vše nej“, zavolají nebo napíšou alespoň smsku.

Sláva neznamená, že se budete mít na koho obrátit, komu se svěřit. Osobně bych byla zmatená, nevěděla komu věřit a měla přirozenou nedůvěru ke všem, kteří by se objevovali v mém okolí. A v tomhle paranoidním světě žít nechci.

Vlastně nevím, co se tímhle blogovým příspěvkem snažím říct. Chtěla jsem napsat, jak mě mrzí, že jsem si malovala, jak budu trávit víc času s člověkem, kterého mám ráda a díky kterému jsem se v životě neskutečně mnoho naučila. Jak jsem věřila tomu, že po tom všem můžeme být konečně opravdu dobří přátelé, co spolu budou trávit čas jen proto, že je jim spolu fajn.  Ale nezvládla jsem to, nezvládla jsem si namalovat realitu a nezvládla jsem udržet myšlenku, abych tenhle příspěvek napsala tak, jak jsem původně chtěla…

To se ale stává, že věci nevyjdou tak, jak byste chtěli, že?