Je to tak dlouhá doba...muselo to přijít. I když si člověk neustále namlouvá, že to půjde zvládnout. Přesvědčuje sám sebe, že musí, že není jiná možnost. A že tu dobu nějak musí překlenout, přežít. Přesto všechno to stejně přijde. A co je nejhorší, vrací se mu to jako bumerang ve chvíli, kdy to nejméně očekává...V noci, ve snech. Stále tam je, připomíná se a upozorňuje, že tu není a že chybí.
A tak...
Chybí mi dotek jemné kůže.
Chybí mi to něžné hlazení.
Chybí mi přitulení.
Chybí večerní usíná a chybí mi ta rána.
Chybí mi vědění, že je tu pro mě.
Chybí mi teplé místo pod peřinou...
God grief, chybí mi můj kocour!
 |
| Photo by Kristýna Heřmánková |
Žádné komentáře:
Okomentovat