Řekli mi fotbal...derby...v Edenu...to musíš vidět...A já řekla: "Fajn! Ale pak vážně pojedu domů."
A pak mi řekli: "V neděli, mediální liga, co ty na to?"...Co já na to?
Zamyslím se. Víkend, ze kterého původně měly být dva dny na Moravě s rodinou, bude kvůli fotbalu a florbalu den a půl. K tomu to několikahodinové cestování...Ale budu mít narozeniny, chci je alespoň částečně strávit s rodinou. Oslavu s lidmi, na kterých mi záleží, které mám ráda, už v tu chvíli budu mít za sebou.
A pak je tu ještě jeden důvod. Přijede Pavla. Rodinná známá, která žije už několik let v Británii. Člověk, kterého znám od malička. Pamatuji si, jak mi bylo pět a ona se mazlila s čerstvě dovezenou Amálkou. Jak se smála jejímu splasklému nosu, jednomu postavenému uchu a bradavici na pysku. S Pavlou byla vždycky zábava. Napsala mi: "Budu v Čechách, stavila bych se v neděli na kafe. Budeš ve Frýdku?"...i kdybych se měla rozkrájet a nebo celou cestu běžet, budu tam. Budu na to kafe s ní, protože je to Pavla. Protože mi sejde na lidech. Taková já jsem.
A tak jsem řekla "Ne. Jedu na Moravu. Promiň."
Svedu odolat pokušení, protože mi víc záleží na lidech, než na mých vlastních prožitcích. A věřte mi, že po té době bez florbalu je pro mě každé zakleknutí prožitek. Ale svedu si říct, že na něčem zkrátka záleží víc a na něčem míň. Příležitosti hrát florbal ještě bude dost. Ze dne na den se ta hra nepřestane hrát. Ale nikdy nevíte, kdy se stane něco člověku, na kterém vám záleží, kterého máte rádi.
Jedu domů, jedu za rodinou, za opěrným systémem mého života. Jedu na kafe s Pavlou. Přes celou zemi.
No a co, že to tak nemají všichni...
Žádné komentáře:
Okomentovat