Sedím nad šálkem kávy a přemýšlím. Nad sebou. Směju se sama sobě a zároveň se pohoršuji. Nad sebou nad šálkem kávy.
Mohlo by to být "Zaujalo...", ale tolik mě to nezaujalo. Nezajímavé, podivné.
Jak se chováte, když jste opilí?
Přišlo mi nesmírně zábavné doskákat po dvou přes celý byt do postele. V tu chvíli jsem myslela, že se potrhám smíchy. O pár hodin později, nad šálkem kávy, se chytám za čelo. Co jsem to zase vyvedla?
Přesně vím. Už poněkolikáté jsem v opilosti do někoho hučela se svými rozumy tak, že se rozbrečel. Na tohle mám ten svůj upřímný talent. Takže, dámy a pánové, pokud mě potkáte společensky alkoholem znavenou, uhněte a nebo utíkejte. Dělejte cokoli, abych se nepustila do rozebírání vašeho chování, vztahu a nevím, čeho ještě. Mám talent na to být ještě upřímnější, než jsem. A když do toho zapojím léta svého pozorování, zakotvím v odborných znalostech získaných ze studia, skončíte s pláčem. Utíkejte.
Ne že bych litovala. Ale taky se necítím dvakrát příjemně, protože nevím, co si lidé z toho večera pamatují. Jestli ví, že jsem je rozebrala na kousíčky.
Myslela jsem si, že když budu pít, stane se ze mě prostě jednodušší holka, co to bude mít tak nějak snadné.
Mýlit se je lidské, že?
Tak přece jenom nejsem robot.
Žádné komentáře:
Okomentovat