„Naprosto. Zřetelně si pamatuju, když se ten výraz v jejích
očích objevil poprvé.“
„A víte proč?“
„Ano. A ani jsem se nemusel ptát,“ poslední slovo se mu
zaseklo v hrdle. Schoval tvář v dlaních. Ihned cítil, jak se mu slzy
vylily z očí a zkrápěly jemnou pokožku jeho dlaní.
„Dáme si dvě minuty pauzu,“ zaznělo poté malou místností.
Jako na povel se zhasla světla. Žena ve slušivém a perfektně padnoucím kostýmku
se k němu naklonila blíž a zašeptala: „Omlouvám se! Nevěděla jsem, že
budete reagovat takhle.“
Pohlédl jí do očí. Stačil mu jediný pohled, aby pochopil, že
svou omluvu nemyslí vážně. Odvrátil se a nechal ji beze slova odejít.
Vstal, až když podpatky jejích bot zněly jako z obrovské
dálky. Rozhlédl se kolem sebe. Mířila na něj obrovská kamera i okolo
rozestavené osvětlení. Vzdychl. Na co to jen kývl? Pomyslel si. Co by na
to řekla máma? Ve svých vzpomínkách se
vrátil tam, kde skončil své vyprávění.
Z dřímot jej vytrhlo známé zapraskání parket na chodbě
před dveřmi jeho pokoje. Vytočil se a zvedl ve chvíli, kdy se světle modré
dveře otevřely dokořán a v nich stála žena. Hnědé vlasy, černý kalhotový
kostým. V levé ruce držela černé polobotky. Upustila je ve chvíli, kdy
světlo z chodby dopadlo na jeho dětskou tvář. Třemi rychlými kroky se
dostala k posteli, sedla si vedle něj a beze slova jej přimáčkla na svou
hruď.
„Mamí!“ zachroptěl. Odtáhla se od něj. Pravou rukou jej
pohladila po líci a na její tváři se objevil letmý úsměv, jakoby ho chtěla
uchlácholit.
Díval se do jejích očí a viděl prázdnotu. Hlubokou, bezednou
prázdnotu. Přeběhl mu mráz po zádech.
Žádné komentáře:
Okomentovat