Ten soudný den přišel. Byl listopad, podzimního dítěte čas. Spadané listí, které šustí pod nohama, jindy kaluž, jejíž hloubka nejde odhadnout. Takový je podzim a takový je můj příběh.
Přišel den, řekněme, že to bylo měsíc před čtyřiadvacátými narozeninami mého bratra, kdy se staly věci, díky nimž mohu po dlouhých sedmi letech usilovného snažení napsat do kolonky povolání: "Novinářka".
Nebo si alespoň přiznat, že je pravá doba na to, abych se přestala bránit tomu, když o mně tohle řekne. V ten vlahý a deštivý podzimní den jsem totiž na základě uveřejněného článku v Reflexu získala svého prvního hejtra. Dámu, která se nebála do mě opřít a sdělit, že jsem vlastně amatér. Vzhledem k tomu, že ji dozajista její vzdělání opravňuje mě tak označit (protože ví, jak to redakci chodí), tak sama sebe (se svým vzděláním) odteď již mohu s tímhle jedním hejtrem považovat za novináře. Tříměsíční povinná praxe, kterou nám na FSS MU (katedře MSŽ) ordinují, měla za cíl právě tohle. Abychom se naučili být novináři. Mise splněna, provolávám s největší radostí.
V ten samý den se stalo to, že jsem se vydala zrecenzovat jeden známý filmový festival. A hle, co se nestalo. Dojdu na akreditace, kde je mi s omluvným úsměvem oznámeno, že dnešní zahajovací "ceremoniál" (o něm si můžete přečíst v následujících dnech na reflex.cz) byl pouze pro zvané novináře. Aha. Mám sice potvrzenou akreditaci, ovšem na onom guest listu mé jméno nefiguruje. Aha podruhé. Ale dobrá, chápu. Mediálním partnerem onoho festivalu je konkurenční časopis (a tedy vydavatelský dům), tudíž je docela pochopitelné, že si konkurenci s dvakrát velkou pompou zvát nebudou. Říkám - dobrá. Souboj o exkluzivní materiál jako za dob první republiky, proč ne (v dnešní době internetu? Seriously?). Inu, nepříliš ochotně jsem se tedy vydala pro lístek k paní v okýnku, aby mi bylo oznámeno, že lístky už nejsou. Aha potřetí. A to bych ještě měla sdělit světu, že přestože jsem měla potvrzenou akreditaci (což mě stálo nervy, protože jsem potřebovala psát článek a místo toho jsem se registrovala do nějakého stupidního akreditačního systému), tak nedostanu kartičku s nápisem "press". Jinými slovy, i kdybych s někým chtěla po projekci, na kterou se bez mého jména na guest listu a bez lístku nedostanu, přece jenom dělat rozhovor, tak jsem pro ně takzvaně "no name" bez "autoritativní" cedulky připíchnuté na svetru. Aha počtvrté
Ne, nechápu. Nechápu, jak je možné, že první dvě řady byly plné těch děsně sexy holek a kluků z iboys/igirls, "Lesby sobě", Colour Planet a podobných, zatímco já, jako ta před pár hodinami z neschopnosti osočená redaktorka Reflexu, se tam nedostanu. Nezáleží mi na prvních dvou řadách, nakonec jsme se přece jenom dvě minuty před zahájením k lístku za kilo dostala (a do třetí řady, jak paradoxní). Pointou je, že mi uchází smysl nutnosti akreditovat se, když vaši akceptovanou akreditaci pak v tiskáči nemají. Huh. Jediné plus je fakt, že úvodní film byl opravdu vtipný, udělala jsem si asi dvacet poznámek a hrozně málo chybělo, abych si svůj zápisníček se Snoopym nepocákala slzami smíchu. Vím, že dobrý festival se hodnotí podle dobré dramaturgie, ale vážení...festival dělají i lidé. A pro lidi. Otázka zní, kdo informace těm lidem zprostředkuje? Že by novinářka? A čímže to jsem?
Neakreditovanou renomovanou novinářkou.
P.S. Ještě jsem se stále nerozhodla, jestli je rozcupovat pro ten organizační chaos a příšerný patetismus, nebo vychválit za fakt dobrou dramaturgii.
Žádné komentáře:
Okomentovat