Close the door, I need to cry.
Chytit míček do ruky je opojný pocit. Pro každého člověka, který se rozhodl být florbalovým brankářem, je tohle jako droga. Musíte ho chytit. Za každou cenu. Můžete být zachráncem, nebo také smutným hrdinou. Můj oblíbený komiks Peanuts (v hlavní roli Charlie Brown, Snoopy a deka) mu věnoval jeden strip. Woodstock, což je ten žlutý pták, kterému rozumí jen Snoopy, se v něm chce stát brankářem. Snoopy ho vezme k psychiatrické poradně se slovy: "Když se někdo chce stát brankářem, potřebuje pomoct psychiatra".
Chytila jsem míček. Byl to jeden z posledních útoků. Chytila jsem ho a chtěla rychle rozehrát dopředu. Tři rychlé kroky, nápřah...a pak si pamatuju, jak ležím na zemi a držím se za levé koleno.
V mžiku u mě byli. Trenér, Anďáček...Zavřela jsem oči a počítala.
"Je to špatné?"
"Je to to samé, co předtím?"
"Máme tě odnést?"
"Co máme dělat?"
"Píchlo tě v tom? Taky mě v tom občas píchne, ale nic to není..."
"Vezmeme tě na úrazovku..."
....
"Nechte mě tu ležet"
Za chvíli jsem vstala. Po svých jsem odešla, jako bych se chvíli předtím nesvíjela a nedržela se za koleno. Jakoby bylo po běžném tréninku. Začala jsem se svlékat z tréninkového...
Mikinu, pak povolit boty. Sundala jsem si kalhoty, chrániče i ortézu. Stála jsem tam. V bílém tričku, kompresních kalhotech s křiklavě oranžovými štulpnami. Ty jsem měla na sobě před deseti měsíci...
Protáhla jsem se, hýbala jsem s kolenem, jakoby se předtím vůbec nic nestalo.
Osprchovala jsem se, jela se spoluhráčkou domů. Povídaly jsme si o volbách, o tom, koho budeme volit a o tom, proč je v politice takový bordel. Vysadila mě a já si počkala, až odjede. Pak jsem pomalu šla směrem k bytu. Kulhala jsem se.
Ve výtahu jsem se na sebe koukala do zrcadla. V očích se mi mísil zvláštní strach a prázdnota. Třepala se mi brada, měla jsem studené ruce...
Odemkla jsem. Položila multibag k topení, sundala si boty. Udělala pár kroků ke dveřím pokoje.
Rožla jsem, zavřela za sebou a pak udělala rychlé dva kroky do postele.
Teprve pak jsem začala brečet. V bundě, v týmových teplákách a s mokrou hlavou jsem štkala do polštáře.
V Austrálii už bylo 21.12.2012, mýtický den konce světa. A já tak nějak tušila, že konec světa, který jsem budovala devět dlouhých let, právě nastal.
Žádné komentáře:
Okomentovat