Čas se nedá podvést. Na mém blogu to neplatí. Šálím sebe, podvádím i vás. Tím, že nastavuji 23:59, přestože vím, že v tom čase jsem koukala na jednu ze zapomenutých epizod seriálu a to, co je v následujících řádcím, nosích v hlavě pár týdnů. A že části toho všeho postupně píšu do noťasu. Jenže mám dva, takže ty poznámky jsou různě rozesety do nic něříkajících názvů na plochách a já netuším, zda-li se mi to podaří kdy zkompletovat...
When I write I feel so alive...inside my different world.
Její oči se blížily ke konci papíru. Už brzo příjde vrchol pohádky. Teď to přijde, poslední věta. Ta, na kterou celou dobu čekal. Nadechla se a na vteřinu se zahleděla přímo na něj. Pomalu mrknul a promnul si oči. V té jedné vteřině jí bylo jasné, že bojuje se spánkem, aby neusl ještě před koncem. "Pak se malý brouček přikryl okvětním lístkem lilie a usnul těšíc se na další den plný dobrodružství", přečetla zastřeným něžným hlasem, který zračil, že pro dnešek už se nic dalšího nestane. Odložila papír na noční stolek vedle rozsvícené lampičky. Naklonila se nad svého syna a znovu se zhluboka nadechla. Cítila jeho vůni a těšila se z ní. Hřála jí tak nějak zvláštně u srdce. Kdyby něco takového chtěla popsat, nenašla by ta vhodná slova. Něžně ho políbila na čele a ukazováčkem pravé ruky mu jemně přejela po špičce ucha. Pak se odtáhla a pozorovala, jak ta největší láska jejího života naposledy polkla a pak se nadobro odebrala do říše snů. Měla nutkání ještě chvílí zůstat stát a pozorovat jej, jak se přetočí a složí si ruku pod hlavu. Dělávala to tak když nebyla sama. Jenže dnes v jeho pokoji stála osamocená a neměla se s kým dělit o tu radost z rodičovství. Ničí ruce se jí něžně neovinuly kolem pasu a necítila ani žádnou váhu na svém rameni a cizí dech na krku, který jí vzrušoval. Zavřela oči a na vteřinu si ten obrázek představila. Rychle tu myšlenku zahnala pryč. Zhasla lampičku a poslepu vyšla na chodbu. Potichu za sebou přivřela dveře na úzkou štěrbinu, tak jak to syn vyžadoval, když nemohl usnout. Vteřinu možná dvě tou malou škvírou mezi dveřmi pozorovala, jak světlo z chodby dopadá na jeho spokojený dětský obličej. Pak jí ale vyrušil zvuk přicházející z kuchyně. Nespokojeně protáhla koutek úst a rychle se vydala za zdrojem hluku. Mezitím si v hlavě spřádala tisíce vyčítavých vět do té jedné, které zabolí nejvíc.
Rozhodně vkročila do kuchyně a po dvou krocích se zastavila. Nevěřícně se pootevřela ústa a čelo se jí vmžiku zkrabatilo. Z toho přidrzlého divadla před jejíma očima se jí pečlivě zvolená vyčítavá věta vytratila z hlavy.
"Dneska byla ta pohádka vážně pěkná. Hezky se poslouchala," zaznělo tlumeně a trochu provinile. Bylo zřejmé, že z nějakého důvodu nechce čelit výčitkám čelem.
"Mohla by ses otočit, když na mě mluvíš?!"
Žádné komentáře:
Okomentovat