středa 15. února 2012

Jedna babka povídala...

Včera jsem prodělala první ice bath v životě. Včerejší noc jsem taky přešla na šarlatánské způsoby. Svůj boj s časem beru vážně. I když teda...

Dnes jsem se probudila do sněhové katastrofy. Otevřela jsem oči a za okny bílé peklo. Jinak to ani nelze nazvat. Nepřichází v úvahu, abych si šla nakoupit, odpajdala k doktorovi, cokoli. Jsem na kraji města, odkázána sama na sebe a své dvě berle. Kamarád mi radil, že bych mohla zkusit kryokomoru. Na tu ale nemusím nikam daleko, stačí když v plavkách vyskáču na zahradu. Jsem soudná, to sousedům nemůžu udělat.

Ale když už jsme u těch rad...V noci jsem měla velké dilema. Nevěděla jsem, zda-li chci mít ráno menší otok, nebo lepší pocit. Vzhledem k tomu, že jsem jednou na vlastní oči viděla, co svedl kostival s nepříjemně zvrtnutým kotníkem, rozhodla jsem se pro akrobacii s ortézou a vylezla na kuchyňskou linku, abych dosáhla na ledničku pro zavařovací sklenici s obsahem na pohled velmi nevábným. V tu chvíli jsem ještě nevěděla, že tímto započne bezmála dvacetiminutové odtvířání sklenice od okurek, ve které plave výtažek z kostivalu a smrad z toho je značně lihového charakteru. Tu sklenici zavíral naposledy otec. Věřte mi, nešlo to otevřít. V záloze jsem měla i variantu, že do vršku prostě udělám díru a zbytek toho hnusu přeleju do jiné sklenice, která půjde následující den otevřít. Ale pak se zadařilo a já sem se mohla hezky z paty nadechnou omračujícího odéru, který kostivalový výtažek provází.

Další kolo já a kostival přišla na řadu ve chvíli, kdy jsem si ten hnus měla napatlat na nohu. Po dvou možných variantách jsem se uchýlila k tomu, že jsem kostival napatlala na papírovou kuchyňskou útěřku  - mohla jsem to vyřešit odpajdáním na veterinu pro buničinu nebo tlakový obvaz, nicméně představa devatenácti schodů mě donutila využít ty útěrky - přiložila ke kolenu, objela to kuchyňskou fólií (ano, aby to dýchalo a smrdělo co nejmíň!), pak zpevnila obvazem. Mistrovské dílo.

Musím říct, že ráno jsem se probudila a koleno se mi poprvé zdálo lepší. Pocitově. Možná placebo efekt, možná jenom dobré ráno. Nebo možná kostival, i přes všechen odpor a smrad, má něco do sebe. Na dnešní noc plánuju znova tuhle smradlavou variantu a pak, v závislosti na velikosti otoku (momentálně nevidím, kde je čéška), zkusím babskou radu č.2 a dám šanci tvarohu.

V nociRánoNa noze

P.S. Ta A4 na stole, to je jedna z vrcholných abstrakcí mého pětiletého brášky. Nevím, proč na tom stolku je, možná mi to bráška namaloval pro brzké uzdravení. Nebo v to aspoň doufám. Hlavně se na něj už neskutečně těším, protože společnost tří koček mě brzo přivede k přesvědčení, že se jmenuji Dolores Umbridge.

Žádné komentáře:

Okomentovat