pondělí 20. února 2012

It's hard to beat a person who never gives up

Zažila jsem rozporuplný víkend. Vlastně v neděli večer, když sem usínala, jsem měla pocit, že po všem to byl jeden z nejhorších víkendů mého života.

"Oh shit, it's Monday!" na to jsem tak nějak zapomněla.

Svou optimistickou pondělní náladu jsem podpořila výbornou snídaní, včetně pořádného kyblíčku kafekafekafe. Ještě jsem si na vršek mléčné pěny karamelovým topingem napsala D., protože to pro mě docela dost znamená.

No, a když můj ortoped vytáhl poměrně hrubou jehlu, zapíchl mi jí do kolena a začal z něj tahat vodu a krev, pomalu mi docházelo, jak moc je pravdivé pravidlo:"Na posraného i záchod spadne".

Spadl.

Celý svůj život žiju tak, že se mám ráda. A nikdy mě nenapadlo, že bych šla třeba na plastiku. Teď mě jedna čeká. Plastika vazu.

Sezóna pro mě skončila. A ortoped mi klidným, chápavým hlasem začal vysvětlovat, že pokud mě sport neživí jako Jirku Dopitu, měla bych si rozmyslet, jestli se k florbalu ještě vrátím.

Toliko k pondělkům.

Toliko k lidem, kteří se nevzdávají.

Jsem na lopatkách. Co teď?

3 komentáře:

  1. To si děláš prdel! :(((( Hej, proč? To není fér!! Umim si to vysvětlit snad jen tím, že tě někde čeká něco (nebo někdo?) hooodně dobrýho..

    OdpovědětVymazat
  2. Začínám nad tím zcela upřímně pochybovat.

    OdpovědětVymazat
  3. Věřím, že se k těm 336 hodinám přidá ještě spousta dalších. Vím, že to nebude v nejbližší době, ale jednou tě to čeká. Vím to! Buď silná :-*

    OdpovědětVymazat