Vylezla jsem z vany a přemítala, čím se nastartuji. Bylo po půlnoci a já už dva dny za sebou doufala, že se právě po půlnoci (s úderem zvonů, aby to znělo dramaticky) stejně jako Popelčiny koně proměním v dýni. Akorát s tím rozdílem, že jsem doufala, že zrovna já se proměním v renomovanou žurnalistku. Je půl druhé ráno a zjišťuji, že na ty představy, naděje a iluze vážně není ani trochu spolehnutí. Už nejsou, co bývaly...
Místo renomované žurnalistiky se ze mě zase stává ta ufňukaná -cetka, co si do uší pouští nové album své oblíbené kapely (Babel stojí za to, když ne já, tak zahraniční žurnalisté jsou renomovaní a umí vyzdvihnout skvělé album!) a brečím si tu do blogu.
Vlastně ani nebrečím. Startuji se. V Brně si obyčejně vytáhnu sudoku, vyluštím dvě až tři a jdu pracovat nebo se učit. V Praze sudoku nemám. Za to je tu bombastická sprcha, která osvěží i čtyři týdny starý pomeranč a bezkonkurenčně velké hrnky na kafe.
A tak se startuji hrncem kafe a chrochtám si blahem nad tím, jak je to božská pochutina.
Pravdou je, že jsem měla velké dilema, jestli si nevzít spíš energeťák, ale pak jsem se podívala do lednice a zjistila, že energeťák dané značky budu vzápětí muset minimálně jednou zmínit v článku o Felixovi, takže mě na něj přešla chuť.
A vůbec, káva je jen jedna. Božská ambrozie. Toho, kdo vymyslel ty malinké konvičky na kávu, bych ocenila nejenom Nobelovkou. Ostatně ta teď stejně nemá dvakrát velkou hodnotu, když ji dostane i EU. Až se vrátím do Brna, musím si takovou konvičku okamžitě koupit. A sebe samu už v životě nebudu trápit něčím takovým, jako je rozpustné kafe. NIKDY víc, říkám...
Miluju kávu, malé konvičky a svůj život.
Žádné komentáře:
Okomentovat