úterý 2. října 2012

Den Chcibýtsám

Vyjela jsem z mírné rutiny posledních týdnů a pondělí nestrávila v Brně. Probudila jsem se po sedmé ráno v pražském bytě, překulila se na druhou stranu a zjistila, že místo vedle mě je volné. Na pondělní ráno byl tohle až příliš nepříjemný pocit.
To ráno předznamenalo celý zbytek dne. Strýček vypadl z bytu dříve, než jsem se stačila vykolébat z pod peřiny a na můj pozdrav "Tak úspěšný den" mi ani neodpověděl. Nevím, kdy se vrátí. Tyhle věci si nesdělujeme. Při tom, co se teď děje, zjišťuji, že v mé rodině žijeme ve zvláštní lhostejnosti. Není to přímá lhostejnost, jenom v určitém věku ztrácíme nutkání vědět o tom druhém, kde zrovna je. Pravidelně nevím, kde mám o víkendech rodiče a oni nevím, kde svůj čas trávím já. Když si po nějakých dnech rádiového ticha zavoláme s mámou, její klasická otázka ke konci rozhovoru je: "A kde teď vůbec si?" Neptá se na přesné místo někde ve městě, ptá se na to, ve které části republiky se zrovna pohybuju. Tak nějak to mám se strýčkem. Akorát s tím rozdílem, že nevím, ve které části světa momentálně je. V bytě chybí stříbrný cestovní kufr, takže předpokládám, že odpověď na mé přání zanikla ve spěchu na letiště.

Den Chcibýtsám. Takové bylo moje první pondělí nového měsíce. Ač jsem v redakci byla obklopena prakticky celým osazenstvem (dnes byla uzávěrka, pod stresem se dohadujících lidí jsem měla více než dost), zahrabala jsem se do úkolů a neměla potřebu se s někým vybavovat. Dokonce i jinak oblíbené debatování s drahým Mildou se dnes okleštily na pouhé konstatování, že Slavia to derby vyhrála. Vynahradím si to zítra. Pokud se zase neprobudím do dne Chcibýtsám.

Psala jsem a cítila se zvláštně osamocena. Stihla jsem toho strašně moc a čas mi utíkal. Ve čtvrtek se to všechno vleklo a pak návdavkem se nahromadilo vše do jedné hodiny, kdy už jsem měla být technicky jinde, tak dnes se to krásně rozložilo do celého dne. A zítra, až se probudím a vykonám svou ranní rutinu s houskou, kávou a otevřeným netbookem, zjistím, že mám další otvírák. Otvírák, který mohl být vydán. Ale nebude. Protože...nevím. Ale vše je, jak má být.

Je vše, jak má být? Myslím, že ne. Myslím, že to, že jsem se probudila v pondělí ráno před sedmou a byla v posteli sama, bylo špatně. Ještě špatněji mi bylo, když jsem si uvědomila, čemu všemu podléhám, nepodléhám, s čím bojuju a co nechávám vyhrát.

A tak nějak mi text téhle písničky zvláštně připomněl, že...bez konců nejde začít od začátku. A že jediný důvod, proč se točím neustále v kruhu je strach a absence šance. Risk buď a nebo...Buď vyhrát v loterii a nebo padnout hubou na patník. Jedno z toho to být musí, to neustále vznášení se od jednoho k druhému, nemá s nesnesitelnou lehkostí bytí nic společného.

Až skončí listopad
a já přestanu si lhát
 jsem pouliční akrobat a černý pasažér



Žádné komentáře:

Okomentovat