Usínala jsem po únavném dni v práci na gauči a brouk v hlavě dožíral poslední zbytky zábran. Je načase se svěřit světu.
Pověstná poslední kapka spadla při uvědomění si, že toho mám dost. Toho zpátečnictví, alibismu, neschopnosti, strachu. Ano, uvědomuji si, že každý máme různé důvody, proč nebojujeme za to, čemu věříme, co máme rádi a nebo jenom pro to, co je dobré. Chápu, že jsou různé důvody, ale výsledek je stejný. Stáhneme ocas a zmizíme ze scény. Ale hezky popořadě.
Celé dva roky jsem nechápala, že nikdo nic neřekl. Nikdo nic neudělal. Dva roky mí přátelé přihlíželi tomu, jak jedna z nás a jedna z nich, rozkládá mou osobu na prvočinitele. Nikdo nic neudělal. Nikdo nic neřekl, nikdo nevystoupil. Mezi sebou si šuškaly, mezi sebou odsuzovaly a mně pak řekly: "Je blbá, ale už si to nenechej líbit"...jakoby to snad bylo tak jednoduché.
Není to tak, že jsem toužila, aby se za mě postavila armáda nohsledů. Nepotřebuji přátele, kteří kývnou na všechno, co udělám. Můj stín kývne vždy přesněji. Ale chtěla jsem, aby se postavili za to, čemu věří. Myslela jsem, že věří tomu, co říkají. Ale když se za to nepostaví, tak tomu zřejmě nevěří, ne? Nebo...ach ano, já vím. Jsou různé důvody, proč člověk neříká vždy všechno, co si myslí. Ale já si na to těžce zvykám.
Vždycky jsem se identifikovala jako týmový hráč. Jako člověk, který vnímá vedle sebe ostatní, ví, že je potřebuje a pomáhá jim. A tím tak pomáhá i sobě. Čeho se mi dostalo v sobotu, to jsem prostě jenom zírala a v daný moment byla rozhodnutá, že je to poslední kapka. Nejezdím domů, ale do Brna. Abych byla s týmem. Abych mohla být s lidma, které považuji za své spolubojovníky. A i když mám teď jasný handicap, který mi nedovoluje zasáhnout do hry, cítím se jako součástí celku. Bohužel to tak zjevně necítili lidé na vyšších místech a dopadlo to, jak to dopadlo. A o tom, že se za mě v tu chvíli někdo postaví, jsem si mohla nechat zdát.
Připadala jsem si znovu v tom kruhu, ve kterém jsem byla dva roky. Chodí se kolem vás po špičkách, všichni vás plácají po ramenou, ale když mají bojovat a nebo se postavit a něco říct, neudělají to.
Kdo za vás bojuje? Za koho bojujete vy? Co máte víc, než své jméno a svůj postoj?
Ptáte se, jestli jsem zklamaná. No jistě, že jsem. Jsem zklamaná ze zpátečnictví. Že i když jezdíte tam a zpátky, chodíte, podporujete a snažíte se věci zlepšit pro ty lidi okolo. Že i když mi byly dělány ne zrovna košér věci, nikdo neřekl ani popel tomu člověku do očí. Všichni si jen přihřívali polívku u mé osoby a mysleli si, že to stačí.
Sakra, co to s námi lidmi je? Proč jsme přestali bojovat za své názory, za své postoje a za to, čemu věříme?
Neříkejte si, že tohle je jen malá bitva. Možná, že je. Ale odejít bez boje znamená, že si nastolíte cestu. Takovou, ve které vždycky zvolíte pohodlnější stáhnutí ocasu mezi půlky a sklonění se před něčím, co je na pohled těžké.
Nic není těžší, než se podívat do zrcadla a vidět v něm člověka, který neumí bojovat. Za svou víru, naději, lásku, práci, sny, cíle a své jméno.
Já se do zrcadla dívám zpříma. A vy?
Žádné komentáře:
Okomentovat