Světské a divné, že? Jak se může při mém pravidelném hoblování nohou žiletkou, spíše častěji připomínající struhadlo, stát, že myslím na léto 2006? Důvodem je pravá noha. Teda spíš, co je na ní. A už možná dlouho nebude...
Nad pravým kotníkem mám náramek. Dala jsem si jej tam na popud mého kamaráda Roba, u kterého jsem v Paingtonu bydlela. Ten náramek mám na noze šest let a je to moje vzpomínka na úžasné léto v Anglii a na Roba, který před rokem a půl zemřel.
Když jsem si hoblovala pravou nohu zjistila jsem, že moje drahá vzpomínka, kterou jsem jedinkrát nesundala, visí už takříkajíc na vlásku. Nebyl to šok, spíš smutné připomenutí faktu, že nic není věčné..
Co mě donutilo se takhle vypsat? FUCKING SEAGULLS! Dnes jsem v redakci seděla při otevřeném okně. Když pominu fakt, že byla docela zima, na mysl se mi vkrádá jen jedna myšlenka. Že už chápu, proč kolega Pečinka sedí většinu času s protihlukovými sluchátky. No protože RACCI! Ty okřídlené ukejhané zmije mě sraly a každé ráno budily v Anglii v nekřesťanské hodinou. Byla to jediná vada na kráse jednoho z nejlepších lét mého dosavadního života. A teď, ve třetím patře zrekonstruovaného pivovaru v pražských Holešovicích, mám tu čest s jejich o něco menšími, ne však méně otravnými kolegy. Fucking seagulls!
Kdyby bylo na mně, tak je pošlu do těch míst, kde skončili Blbouni nejapní. Do věčných lovišť. Mezi vyhynulé druhy. Tím pádem tiché druhy! Upřímně mám racky ještě méně radši než slizké hady a mně lidsky odporné krokodýli. A to si řekněme, že racci jsou oproti výše uvedeným opravdu neškodní. To nic nemění na mém odporu k těmhle potvorám, které jsou z pro mě naprosto nepochopitelného důvodu v bílém provedení. Bílá evokuje nevinnost, ale to ty bíle bestie fakt nejsou! Nepochopitelná hříčka přírody.
Přiřazuji to prostě k věcem, které na životě fakt nechápu!
FUCKING SEAGULLS!
Žádné komentáře:
Okomentovat