Nelze se schovávat věčně, že? Kdo chce dnes najít kousek svého soukromí, reguluje informace, které sděluje na internetu a bohužel i svému nejbližšímu okolí. Takhle to je, svět je dnes propojený. Když vypustíte informaci, zanedlouho oběhne svět (a může být i absolutně obyčejná). No a taky platí staré Murphyho pravidlo: "Lež oběhne svět dřív, než si pravda stačí nazout boty"
Neschovávala jsem se. Ne účelově, ne proto, že jsem utíkala. Ale proto,že jsem k tomu v podstatě byla donucena. Blogovací službu, kterou jsem používala předcházejících pět let, zrušili. Měla jsem v podstatě jediný den na to, abych kus svých memoárů, pocitů a vzpomínek přesunula. Když jsem tak udělala, učinila jsem i rozhodnutí nebýt na chvíli vidět. Souviselo s tím i dočasné zrušení FB, minimum veřejných příspěvků. Psala jsem, ale především pro sebe. Ostatně bloguju hlavně pro sebe. Ne pro cizí lidi, nemám ambice stát se nejčtenějším nebo nejoblíbenějším blogerem. Vždy šlo především o to, abych se vypsala ze svých chmur (dle Fridy Kahlo: "Snažila jsem své smutky utopit v alkoholu, ale ty bestie se naučily plavat", tudíž chlastat nemělo cenu) a aby mé blízké okolí vědělo, co se ve mně děje.
V roce 2007 jsem se přidala na Facebook. O nějaký ten pátek později se začali přidávat i přátelé a najednou bylo všech plno. Věděla jsem o jejich pocitech, novinkách, cílech, oblíbených filmech i o tom, kde byli na dovolené. Aniž bych se zeptala. Před pár měsící jsem četla svůj oblíbený blog. Sám o sobě je inspirativní, ale tenhle příspěvek mě opravdu ovlivnil. Věřím, že až si ho přečtete, pochopíte, kam tím mířím.
Zmízela jsem ze staré adresy a doufala, že se někdo zeptá. Možná, že jsem si chtěla ověřit zdatnost mých přátel hledat. Možná, že jsem jenom toužila po otázce.
Už dávno mi lidé nepíšou: "Ahoj, jak se máš?"...Ne proto, že bych na to neodpovídala, ale protože si zvykli číst na Facebooku, Twitteru, Tumblr. Počítají s tím, že sdílím své pocity. Protože každý dnes sdílí. Myslím, že nepočítají s tím, že reguluji. A že něco zkrátka nesděluji, že čekám na otázku: "Ahoj, jak se máš?".
Před pár týdny jsem seděla u kamarádek na gauči, popíjela burčák, smála se a mimo jiné odpovídala na zprávy. Asi až po dvou hodinách příšla otázka: "S kým si to pořád píšeš?" A já jim odpověděla, že se svou novou známostí. Divily se, že o ní nic neví: "Jak to? Na fejsu o tom nic není!"
Ne, nebylo. Protože ne všechno sdílím se světem. Protože ne všech 467 bludišťáků si zaslouží vědět, že v mém životě se objevil člověk, který mi ukázal, že můžu být milována. A že ne všech 467 bludišťáků smí vědět o místě, kterému svěřuji kus své duše. Myslela jsem, že pár lidem, těm, které nazývám přáteli a pro které jsem svůj blog před 7 lety začala psát, budu stát za otázku: "Bloguješ?".
Přišla. Ve své podstatě od člověka, od kterého jsem čekala, že než se zeptá, prošmejdí každičký roh internetu, než zkousne svou malou porážku, sklopí hlavu a zeptá se. Tušila jsem, že hrdost tomu člověku nedovolí zeptat se dřív, než dojde na konec svých možností. Stalo se.
Horší ale je, že ten zbytek se nezeptal. Ani na to, jestli bloguju, ale ani na to, jak se mám.
Ráda si o sobě myslím, že jsem dobrý člověk a že za něco stojím. Ale když nestojím ani za otázku, tak za co pak?
Žádné komentáře:
Okomentovat