S mírným zpožděním, avšak přece. Jsem zkrátka pořád #nenapravitelna. Každý "příspěvek" v mém chystaném debutu má úvodní komentář, jakýsi perex. Zanesení do problematiky. Proč vznikl, v jakém rozpoložení mysli a podobně. Někdy je to jen vysvětlení. Jako například v tomhle případě.
"I
ten, co zná jen úplný zlomek jisté mojí minulosti, pozná nutně autobiografické
prvky. Inspirace alespoň v jednom případě je zřejmá. A v tom druhém.
V literatuře se přece představivosti meze nekladou, ne?
Kdo
říká, že před svou minulostí nemůžete utéct, lže. Utéct můžete. Jenom se před
ní nejde schovat. A k tomuhle uvědomění jsem utíkala několik dlouhých let.
Přes vzdálená města, cizí lidi i cizí postele. Do ciziny. Jenže díky té slavné
globalizaci, modernizaci a technice, vás vaše ctěná, nechtěná i nenáviděná minulost
najde. Schovanou v cizí posteli, pod peřinou, s cizím člověkem,
kterému nadevše věříte a máte ho až neobvykle moc rádi. V té cizí posteli,
pod peřinou a s důvěřivým člověkem ale nejste schopni věřit sami sobě, když
vás minulost znovu najde.
No,
dobře. Nejprve věříte tomu, že změnou prostředí, přátel, práce, cílů, najdete
klid, čistou hlavu a své srdce ochotné chápat vaše požadavky na toho ideálního.
Když si vás ale takhle poněkolikáté vaše minulost najde, vykašlete se na víru,
naděje a zmobilizujete hlavu a vůli. Říkáte si, až mě příště najde šťastně
utečenou, vykopnu ji dveřmi. A víte proč? Protože jste přišli na kloub teorii
racionální volby.
Nějaké
mé vzdělané sexuální povyražení mi večer, kdy jsem měla upřímnou chvilku a
sdělovala oné jednorázovce, že vážně ráno bude muset odejít, protože není ani
trochu ideál a já mám svoji minulost, vysvětlovalo, že si jako sociolog pod
teorií racionální volby představuje něco zcela jiného. Do té doby jsem byla
ochotná ho v té posteli nechat až do rána, ale když mi pošlapal mou útěky
a změnami těžce vydobytou teorii, vykopla jsem ho do deseti minut. Kašlu na to,
co si kdo vymyslel a jakou sesbíranými daty ověřenou teorii razí. Můj život,
moje minulost a můj osudný vztah nejde pochopit žádnou dosud vymyšlenou a
doprdeledatyověřenou teorií. Seru na všechny Comty, Durkheimy, Simmely i
Giddense. Z vysoka jim seru na jejich výklady lásky, vztahů. Seru na
Freuda! Celá jeho psychoanalýza je pro člověka, který chce žít a milovat svůj
život, úplně k hovnu. Nemyslete si, že jsem se nesnažila si to všechno
zracionalizovat, pochopit, zařadit do škatulky, neutíkat, ale se vztyčenou
hlavou jít dál. No jasně, že jsem se o to snažila. Zkoušela jít se vztyčenou
hlavou dál. A víte co? Stejně mi nakonec nezbývalo nic jiného, než se
odstřihnout a utéct. Dopřát si chvíli klidu, než z vůle osudu mě moje
minulost zase najde.
Říkáte
si, co že ta teorie racionální volby je? To je život, dámy a pánové. Život,
který si zvolíte žít, protože ten osudem napsaný, vám z nějakého důvodu
nešmakuje. Fatalisti, nezapomeňte mi teď říct, že i to je osud. Naserte si. Ale
pak vám řeknu, tak fajn. Asi je Osud, že mi není souzeno žít s osudovou láskou.
Protože moje osudová láska, Pan Božský, je parchant, se kterým se prostě žít
ani při nejlepší vůli nedá. A to jsem měla snahu. A nejenom tu. Měla jsem
dokonce i trpělivost a dost síly odpouštět, chápat. Když se ale jednou ráno
probudíte a v zrcadle při pohledu na ten zkroušený a zdrcením skrz naskrz
prolezlý xicht, pochopíte, že i osudová láska, láska vašeho života, vám za váš
život nestojí. V odraze poznáte, že obětovat život, který si přejete žít,
už nějak žít nestíháte, když se kodrcáte v marasmu mezi odpouštěním a
chápáním toho druhého. Druhého, kterého sice milujete, máte si s ním pořád
co říct, umíte se do krve pohádat a vaše postelové příběhy nemají konkurenci,
ale za vaši úctu sama k sobě, vám jaksi nestojí. Pak za svůj život
přijmete teorii racionální volby a Osudu vztyčeným ukazováčkem pěkně
poděkujete za tu jeho osudovou lásku.
Teorie
racionální volby je život, jenž si zvolíte žít vedle člověka, se kterým si
občas nemáte na určité téma co říct, který se neumí pohádat do krve a který
vaše občasné výlevy nechápe, protože je z trochu jiného těsta. I z tohohle
těsta ale svedete upéct celkem dost chutný chleba, který vám neztrpkne, když se
do něj zakousnete s chutí. A věřte mi, moje zkušenost s tou osudovou
láskou je taková, že vám ten sladce vonící chleba v ústech ztrpkne. Osud
mi totiž do těsta vložil dost nechutný droždí.
Pořád
se vyjadřuju v příměrech a neurčitě, co? Nic vám to doteď neřeklo. Bodejť
by řeklo. Beztak i vám máma říkala, že na žehličku nemáte sahat, protože pálí.
A vy jste si stejně jednou, když se nekoukala, sáhli. Buď jste začali řvát,
nebo jste si prst schovali a hráli si na hrdinu. Víte, co to znamená? Že dokud
vám někdo dobře radí, něco říká, serete na to, dokud si tím sami neprojdete.
Byla jsem stejná. Akorát s tím, že mě nikdo neupozorňoval na to, že mě
bude moje osudová láska ničit.
Připraveni?
Tak fajn, jdem na to.
Pan
Božský se mi do života vpletl tak nějak náhodou. Nebo rozhodně ve chvíli, kdy
jsem to absolutně nejméně čekala, kdy jsem na vztah s někým neměla ani
pomyšlení, protože jsem byla uprostřed velké životní změny. A to je většinou ta
poslední chvíle, kdy si ke všem všedním starostem, jako je běhání po úřadech a
zvykání si na nové denní stereotypy, ještě navíc chcete poletovat jako
zamilovaná holubička někde v luftu. Prostě všechno špatně už od začátku a
mně to mělo dojít. Nedošlo. Nejhorší je, že ani vteřiny nelituju. O to je to se
mnou v těch konečných důsledcích horší. Že zkrátka žádného svého
rozhodnutí nelituju. Jenže tohle v podstatě ani nebylo rozhodnutí. Tohle
byl zpropadený Osud, který mi v nejnevhodnější chvíli do života poslal
člověka, který mi rozuměl, který mi naslouchal dlouhé hodiny, který ke mně
vzhlížel, respektoval mě. Se kterým jsem po probdělé noci v sedm ráno
seděla u stolu a popíjela kávu, zatímco on dlouze vyprávěl další příběh a já se
usmívala nad představami, které jsme měli ve své podstatě společné. Byl a je
člověk, který jediným pohledem na mě ví, co mi probíhá hlavou. Který přesně
chápe, kdy potřebuji chytit za ruku a kdy se má odvrátit zády a nechat mě
samotnou. A stejně tak já. I já jsem věděla a vím, kdy se beze mě neobejde, kdy
potřebuje podpořit, kdy zkritizovat a kdy jenom stačí, když se postavím vedle
něj. „We meant to be“ šeptávali jsme si po příšerných, vyčerpávajících hádkách.
Perfect match. Skvělý zápas a perfektní shoda. Chce se mi říct, že doma to byla
idylka a jenom mezi lidmi se to mezi námi kazilo. Jenže bych lhala. Sama sobě i
vám. Do idylky to mělo vždycky daleko. Jenže já ho chtěla, i když se choval
jako grázl. Když nebyl schopen projevit špetku úcty k tomu, na čem mi
záleželo. Když mě nechal čekat a vyrazil si s kamarády ven, protože přece
Fík přijede do města jednou za čas. Se mnou může být jindy. Stejně spolu
nesvedeme být pořád, že? A já ho chápu. Chtěla jsem chápat tohle, i to, proč se mi pak druhý den omlouval a že sliboval, že už to neudělá, když
to udělal za měsíc znovu. A nejenom to. Odpustila jsem mu všechny ty flirty,
líbačky a svádění cizích ženských, protože jsem věděla, že na konci dne, týdne,
nebo měsíce, co jsme se neviděli, stejně zazvoní u mých dveří. Potřeboval a potřebuje
mě, protože já znám jeho duši a on tu mou. Přesto mě tím chováním vždy tříštil
na milión kousků a já se pak musela sbírat. Protože omluvy mi časem nestačily,
protože se pro mě stávaly prázdnými slovy bez činů. Přesto, když se po nějaké
době zase objevil u mých dveří, nezavřela jsem je. Nikdy jsem to nesvedla.
Zkusila
jsem ty dveře prostě opustit. Po jednom totálním pošlapání mého ega i důvěry
zamknout a beze slova utéct pryč.
Poprvé
to byli společní známí, co nás zase svedlo dohromady. Podruhé to byly společné
zájmy. Potřetí osud, když jsem do něj vrazila v trafice v cizím městě,
ve kterém jsem po jednom ze svých útěků žila a on tam měl schůzku. Když to
poněkolikáté nevyšlo a já zase utíkala pryč, ostentativně jsem si nechala na
ruku vytetovat „we meant to be“, ne abych se ujišťovala, že na světě je člověk,
se kterým mám nepopsatelný vztah, ale že přítomnost toho samého člověka nedělá
mému životu dobře. Po osmém útěku od
mého osudu jsem byla naprosto na dně. Trvalo to mezi
námi v jakési sinusoidě devět let. A já od něj po osmé utekla. Řekla jsem,
si že to musí být naposledy. Což jsem si ostatně říkala i těch předchozích sedm
zběsilých úprků. Ale po devíti letech jsem došla k teorii racionální
volby. Ale to ještě předbíhám.
Devět
let. A pořád ta samá rovnice. Rozchod – nekomunikování – přátelství –
intelektuální milenci – návrat k sobě a zase rozchod. Intelektuální
milenci je stav, ve kterém jsme se nacházeli, když jeden z nás někoho měl.
Nejprve jsme si totiž jenom moc dobře rozuměli a poskytovali si to, co nám
partneři nebyli schopni poskytnout na intelektuální rovině. Takoví
intelektuální milenci, do nocích klidně i na různých světadílech v debatách
o ničem, o něčem. Žádné fyzično. Nějakou dobu. Pak to stejně přerostlo v to,
že jsme se spolu vyspali po nějaké neskutečné hádce při společné večeři. A bylo
jedno kde. Nikdo nepochopí, co jsme prožívali. Co prožíváme. Nikdo z mých nejbližších
už se v tom vztahu nevyzná. Nikdo to nechce poslouchat. Někteří, ti, které
mám například teď, ani neví, že existuje. Že mám nějakou osudovou lásku a
slabost zároveň, před kterou se skrývám. Skrývám svou největší slabinu. Ne
proto, abych se před ostatními necítila oslabená. Ale proto, že kdyby byl
viditelnou či známou věcí, stal by se součástí života, který jsem si v rámci
racionální volby zvolila za svůj. A to už nechci.
A
teď, co je racionální volba. Racionální volba je žít s člověkem, který
potřebuje dvě vteřiny a někdy víc, aby vás pochopil. Který potřebuje nakopnout,
aby došel ke zprávě, kterou jste mu poslali meziřádky. Se kterým jste šťastní a
nemyslíte na to, že vám kousek chybí. Který vám vykouzlí úsměv na rtech,
ukazuje vám vaši vlastní hodnotu. Se kterým se rádi ráno probouzíte a kterému
říkáte:“miluji tě“. Se kterým máte děti, psa, dům. Se kterým vedete hrozně
spokojený život a víte, že jste šťastní. Jenže máte problém, o kterém
nemluvíte. Je jako skvrna na zdi, kterou ničím neumyjete a ani nepřetřete.
Racionální volba je být s člověkem, který vás naplní tak akorát, abyste se
cítili šťastní a spokojení. Jen nikdy ne úplní. Protože vám Osud umožnil poznat
vaši osudovou lásku.
Moje
teorie racionální volby v sobě skrývá volbu žít spokojený život po boku
člověka, který pro vás není perfektní shodou, ale obejde se to bez větších
třecích ploch. A když se objeví, vyřešíte je společně, jako partneři. Ne jako
zbabělci a sobci. Ne jako chronický útěkář a druhý mistr prázdných slov.
Teorie
racionální volby je to nejlepší, na co jsem v životě přišla. Naučila jsem
se díky ní milovat svůj život. Naučila jsem sama sebe činit šťastnou a dovolila
někomu cizímu, aby se pak k tomu štěstí ještě něco přidal.
Mám
vedle sebe báječného muže. Není to Pan Božský a ani nikdy nebude. V mnohém
je ale lepší. Snaží se, miluje mě a jsem pro něj prioritní volba, když si má
mezi něčím vybrat. Na moje neduhy mě decentně upozorní a když mu něco extrémně
vadí, snaží se to po malých krůčcích změnit. Je upřímný, nemaže mi med kolem
pusy. Ví, že radši chci slyšet pravdu, než tisíc bílých lží. Je si vědom, že
umím odpouštět a nezneužívá toho. Podporuje mě, snaží se mě chápat, i když mu
to občas trvá. Pokládá mi otázky a trpělivě naslouchá, i když vím, že ho to po
pěti minutách přestává bavit. Máme spolu nádherné dítě a on je tím nejlepším
otcem, kterého jsem mohla dítěti vybrat. Ano, vybrat. Já jsem si vybrala otce
svého dítěte. Je tím nejlepším, co se jsem potkala.
Před
tím nejlepší, co mě mohlo potkat a někdy mě potkává, přecházím na druhou stranu
chodníku. Vyměnila jsem několik čísel a dveře domu ze zásay nikdy neotvírám. Osudová
láska totiž někdy neznamená nehynoucí lásku do konce života. Znamená to cejch,
kterého už se nikdy nezbavíte. Obětovat cejchu život, vám za tu krátkou chvíli
na světě, vážně nestojí."
Žádné komentáře:
Okomentovat