Je
to skoro tři měsíce, co jsem si něco usmyslela. A pak o tom řekla jen dvěma
lidem. Doufala jsem, že mi to spraví náladu, že přijdu na jiné myšlenky. Že si
utříbím život a budu moci fungovat poučená o nesmírnou lekci zase tam, kde se
mé já nějak ztratilo. Myslela jsem, že teď budu slavnostně představovat svůj
literární debut a s pocitem absolutního uspokojení hledět na několik let
mého života ve stránkách.
Kolikrát
já už si něco usmyslela a pak cosi nečekaného mi překazilo plány? V mých téměř
22 letech mohu říct, že asi už tisíckrát. Pravda je taková, že zhruba do konce
července šlo všechno podle plánu. Měla jsem čas, přepisovala ručně psané texty,
upravovala ty staré, které jsem našla na externím disku. Hrabala se nuceně
přesunutým blogem a postupně se dopracovávala k tomu největšímu a
nejdůležitějšímu. Jenže pak jsem odjela na Slovensko a když jsem se vrátila, k psaní
jsem se v podstatě nemohla vrátit. Neměla jsem čas a důvody toho psaní
jakoby pominuly. Psala jsem, ale docela jiné věci. V hlavě jsem najednou
měla něco jiného. Odjela jsem do Prahy, protože doma se nešlo soustředit. Ale
ani změna prostředí a klid na terase v letní Praze na tom nic nezměnil. A
pak se všechno semlelo tak strašně rychle, že ani nevím, jak to popsat,
uchopit, vysvětlit sama sobě.
Najednou
sedím v autobuse z Brna a pořád cítím její vůni. Jedu do Prahy a mám
zavřené oči, protože si chci vybavit každičký moment až příliš krátkého večera.
Od konce června si opakuji, že mám ohromnou spoustu času. Dny se mi až na světlé
výjimky vlekly a bylo to pořád stejné, nudné a monotónní. Plné přemáhaní, vzteku, usmíření, a připomínání, že dělám správnou věc. Bylo to tak. Každičký den, i když jsem se postupně dopracovávala k radosti, obnovení používání #ilovemylife... A pak jste vděčni za
to, že můžete alespoň sedm hodin ležet po boku člověka, který vám nezištně,
neplánovaně a bůhví z jakého popudu ukazuje vaši skutečnou cenu.
Takže
jediné, co mě napadá, že mohu po těch třech měsících, jednom planém slibu a
další nedotažené práci sdělit, že to všechno, co se teď kolem mě děje, mi
připomíná jednu z těch prací, kterou jsem pro svůj debut napsala. A
protože se chci alespoň trochu světu ospravedlnit za tu nestydatou lež, že v září
bude k mání MOJE kniha, vystavím „tu“ věc zde. Jako jakýsi předkrm a sdělení, že jsem opravdu dělala na něčem, co snad časem opravdu vyjde.
Žádné komentáře:
Okomentovat