První věta

Kladli mi na srdce, že první větě záleží. Tak například když píšete dopis, nikdy po oslovení nesmí následovat věta „Předem mého dopisu...“. V životě by mě nenapadlo ji použít, ale pro jistotu si tuto poučku zopakuji pokaždé, když se k psaní nějakého dopisu či emailu (kterýžto dopisy v podstatě nahradil) dostanu.

John Irving se v jedné ze svých knih vyznal, že největší problém má s první větou románu. Několikrát ji zamění, zcela smaže a pak těžce vzpomíná, jak zněla ta původní. Myslím, že dnes si ty zamýšlené první věty románů zapisuje do zvlášť otevřeného dokumentu v textovém editoru.

I na žurnalistice nám stále pořád a dokola opakují, že na první větě stojí a padá úspěch (čtenost) informace, kterou chcete zprostředkovat čtenářům. První věta je zkrátka v psané komunikaci nesmírně důležitá.

První dojem si vytváříme z prvního pohledu. Ve většině případů. Naučila jsem se nesoudit lidi podle toho, jak vypadají, nebo kolik značek na sobě mají. I když musím uznat, že je jednoduché podlehnout předchozím zkušenostem s podobným typem lidí, mnohem raději dávám přednost prvnímu dojmu z první věty. A tak se mi stalo, že člověk, který mě něčím zaujal na pohled, se po první vyřčené větě proměnil jen v jakýsi fyziologický věšák více či méně vkusného oblečení a stylového účesu.

Když jste jako já, na první větě vám záleží. Záleží vám na tom, aby první věta způsobila zvědavost a čtenář chtěl číst dál. Opravdu chcete říct takovou větu, která vašeho konverzačního partnera donutí pokračovat v konverzaci a pokládat otázky.

Nepodceňujte sílu první věty. Může vám do života vnést něco nového, zajímavého a obohatit vás. A i když se občas stane, že vás okrade o čas a energii, nebojte se jí. Umí sice kousat, ale mnohem lépe jí jde pohladit člověka na duši.