The right thing to do…

Be good.
Be useful.

Screw it.
Screw it, twice.
Screw it, forever.

Koukáte na seriály? Filmy? Čtete? Vždycky je tam jeden správný charakter. Pokud tedy nečtete zrovna Johna Irvinga, tam je vždy nějaká postava determinovaná. Ale výjimka potvrzuje pravidlo.

Film i seriály mají pořád tu samou šablonu. Najdete tam správňáka alá Mirek Dušín.

Nebyla jsem vždycky Mirek Dušín, nebo spíš. Nikdy jsem se jako Dušín necítila. V poslední době ale stále víc a víc přemýšlím nad tím, jak všechno dělám správně.

V neděli moje žákyně dostaly jasný gól a rozhodčí rozpažil. Taky jsem rozpažila. Bezmocně jsem rozpažila ruce a přes celou halu zvolala : „Seriously?“
Jedna z žákyň pak přišla, co má dělat, že to byl gól. Byla jsem na ně všechny v tu chvíli hrdá, i když já sama jsem nevěděla, co dělat. Ještě v téže třetině jsem se šla omluvit trenérovi soupeřů, za to, že to byl gól. Mávl nad tím rukou a řekl:“Dáme jiný“. Dali, vyhráli. Ale o to tu teď nejde. Šlo zase o ten zpropadený princip toho, že vidíte křivdu, a i když vám to dává výhodu, nechcete ji. Vzteky jsem nakopla láhev. Protože jsem nevěděla, co mám dělat. Kdybych byla v bráně, hodím si ten míček za sebe. Ale já v bráně nebyla a nemůžu po malých holčičkách chtít, aby udělaly tak složitou morální úvahu.

 

Dělám věci tak, jak cítím, že mají být. Jak mě učili, že by měli být, že by se měli dělat.

Mým vzorem není Mirek Dušín, ani žádná seriálová, filmová předloha. Nejsem jako nikdy jiný. Já jsem já. Dělám chyby, a sem tam zlobím. Ale ne tak často. Snažím se dělat věci správně.

Ale co to správně je? Neubližovat sobě, druhým? Co je morální maximum?

Tenhle článek vzniká proto, že se nacházím uprostřed svých výčitek. A protože jedna ta správňácká postava ze seriálu, na který se dívám, umřela. Protože jednou se rozhodla, že neudělá něco tak, jak se očekávalo, že se projednou zachovala jako ty, co odsuzuje nebo prostě jednou nebyla ta správná, spolehlivá, věrná, loajální.

Dva a půl měsíce jsem dělala všechno tak, jak mi doktor řekl. Jednou jedinkrát jsem si řekla, že udělám něco jinak, než bych udělala. Bejby přece nebude sedět v koutě, že?

Ten film jsem neviděla, ale už teď ho nenávidím. Protože když se moje kamarádka rozhodla, že mě nenechá sedět v koutě a půjdeme na zvedačku, ruplo mi přitom v koleni a já cítila, že kdybych neměla ortézu, koleno si vyhodím. A že pravděpodobně je celé dosavadní „minimálně tři měsíce nezatěžovat“ znovu na začátku.

 

Hádám, že je mým osudem být v koutě, dělat věci správně a nechybovat. Za každou svojí chybu jsem totiž doposud vždycky tvrdě zaplatila.

A tohle placení už mě opravdu unavuje.