Promiň

Lidé chybují. Více, méně. Ale chybují. Nikdo není neomylný. Mýlíme se ve výpočtech, v úsudku, v rozhodnutích, v lidech. V matematických výpočtech máte často možnost opravy, protože uděláte zkoušku. Život se ale zkoušet nedá. Život musíte žít s tím, že ta chyba přijde. A vaše možnost opravy? Promiň.

Pamatuji si, když jsem jako dítě přemýšlel nad tou mystickou ženou. Představoval jsem si ji jako plavovlasou a v obličeji přenádhernou ženu, před jejímž šarmem padne každý k zemi. Hlavu skloněnou a ruce natažené, jen aby se mohl jako ten největší žebrák z širokého a dalekého okolí dotknout kousku té její mýtické krásy. Vidím jako dnes ty natahující se prsty ke spoře oděné ženě těžko uvěřitelného a spatřitelného půvabu se jménem Láska.

Jako dítě jsem si myslel, že jednou ji budu moci vlastnit. Že bude jen má, navždy. Že si kousek té krásy utrhnu pro sebe a s nikým se o ni nebudu muset dělit. Že pochopím každý její zlozvyk, že ona bude chápat mě a budeme šťastni až do smrti.

Tak tohle Láska není. Láska je totiž, dámy a pánové, nehorázná píča.

 

Do miss má daleko. I když…Její mozkovna je občas tak plná, jako u těch missek. Ale to bych jim možná křivdil. Láska je učitelka. Mučitelka.

Naučí vás vážit si někoho absolutně cizího víc, než sám sebe. Ale co hůř, ona vás naučí tomu člověku věřit. Ovšem, co je vůbec nejhorší, časem vás donutí vkládat do toho cizince ve vašem životě naděje.

 

Věřil jsem, vkládal jsem naděje a poslouchal pořád dokola to samé. Vždycky to bylo stejné. Pamatuji si dnes, když se to stalo poprvé.

Když mi poprvé řekla to své: Promiň.

A já se usmál, chytl jí na bradě, přejel palce a něžně políbil, že jí odpouštím a že to vlastně ani nebylo tak důležité.

I když to důležité bylo. Pro mě ano. Ale to si uvědomuju až zpětně, až když jsem strhal té čarokrásné Lásce oděv z těla a odhalil, že pod vší tou třpytivou krásou jejího zevnějšku se skrývá prázdná a zlověstná temnota.

Tehdy ale byla ta mučitelka mého života spoře oblečená a učila mě věřit a vkládat naděje do cizího stvoření.

Do stvoření, které tenkrát poprvé ze svých úst vyloudilo zvuk, jež mi tehdy připadal jako zpěv lesních víl a já se bezmyšlenkovitě vydal za ním. V důvěře, že už se to nebude opakovat. Že příště nebude mlčet o tom, že nepřijede za mnou, když je to pro mě důležité. Tenkrát jsem se zlobil, protože nic neřekla a až na poslední chvíli z ní vypadla pravda. A taky první promiň s dovětkem, že mě nechce zklamat.

„Nechceš? Tak to nedělej!“ měl jsem jí tenkrát zařvat pěkně z blízka do tváře. Neudělal jsem to a spokojil se s tím prostým slovíčkem „promiň“.

Čert ví, co v něm vlastně je tak magického. Copak je to snad odmašťovač skvrn, který vyčistí ty stopy, které jste zanechali v podvědomí člověka, kterému se omlouváte? Je to snad kouzelný proutek, kterým všechno zmizí?

Je to jenom slovo. A když ho používáte moc často, ztrácí svůj význam.