Sedím, opírám se o lokty a říkám si, že je to divný. Bodejť by nebylo. Mám od těch svých oblíbených vzletů, letů a pádů, pěkně pochouramané lokty. Musí toho opravdu hodně vytrpět. Na druhou stranu, jsem hrdá na každou svou jizvu. Na každý svůj vzlet, let i pád.
Už chci jít spát. Potřebuju se vyspat. Jsem unavená, v krvi mám alkohol. Mám za sebou poslední zkoušku (a mám pocit, že jí nemám, ale teď se tím opravdu nehodlám zabývat. Ne před víkendem a ne před spánkem). Chtěla jsem jenom konstatovat, že jsem se na tenhle okamžik těšila celý týden.
Na chvíli, kdy si dám do nabíječky netbook, synchronizuju iPod. Zítra mě kromě dlouhé jízdy na sever republiky za extraligovými body čeká i to, na co se těším celý týden. Začnu psát. To, co se mi v hlavě rodí a nemohla jsem si dovolit začít psát, protože jsem na to neměla čas. Teď ho, doufejme, budu mít dost. Na všechno přemýšlení, analyzování a...psaní.
Do šuplíku.
Žádné komentáře:
Okomentovat