Nemám v plánu kvasit, vykynout. Nakynutá jsem dost, mám dojem. Každý den zrcadle. Whatever. Svého milovaného nažloutlého moku se kvůli tomu nevzdám. A víte proč? Protože po čtyřech kvasnicových se cítíte otupěle. Ostré hrany vašeho života, jasné hranice co je možné a co nemožné, se zaoblují a posunují. Jediné, co je ve vašem zájmu, je dostat se co nejdříve domů. Do postele.
Můj problém? Strávila jsem odpoledne v posteli s ženou. Seděly jsme vedle sebe v mé nepříliš spolehlivé brněnské posteli, každá noťas na klíně. Já ji vysvětlovala, proč nemůžu přestat s US WNT a ona chápavě kývala hlavou a smála se. Tomu všemu, co mi dalo o prázdninách život do kupy. A pak jsme šly trénovat dětičky a nechaly oba dva mé milované společníky v posteli. A tak, když jsem se po půlnoci po kvasnicových dostala do postele, nevyhnula jsem se otevření jednoho z nich….zase jsem tady. Zase píšu. Po kvasnicovém, znovu překypuji myšlenkami.
V hlavě mám jediný obraz, popíšu ho vám, jak nejlépe svedu. Budu si hrát se slovy, budu tím, kdo vám do detailu popíše určitou scénu, která se odehrává v mé hlavě, protože má mysl překypuje. Myšlenkami, představami, příběhy a fantazmagoriemi.
Nadýchaná peřina. Sotva by pod ní člověk někoho hledal. Ale ona věděla, že tam je a schovává se. Jako každý večer zkouší tu dětskou hru a rozpustile se přitom pochichtává. Zpod peřiny se ozývaly tlumené zvuky, které identifikovala jako dětské zvolání:“Mamíííí, kde seeem??? Kde jeeeeeeeee?“ A ona chvíli rádoby hledala. Pod postelí, pod stolem. Nadzvedla několik knih a přitom neustále opakovala: „Kde jen se mi ten brouček můj schoval? Kampak zmizel? Copak už ho nikdy neuvidím?“ a přitom nahlas předváděla smutný a srdceryvný pláč, který by nezapadl ani v okresním divadle. Věděla kde je. Hráli tu hru každý večer. Pokaždé ho z ničeho nic chytla za nohy a vytáhla zpod peřiny. Přitom se nikdy neopomněla hluboce zakoukat do jeho modrých očí. Do očí, které vídala ráno v zrcadle. Do těch stejných očí, které jí připomínaly, jak moc jsou si blízcí, jak moc pro ni znamená. Pro ní a pro všechny, na kterých jí zaleželo.
Dívala se do těch modrých očí a poznávala vše, co je jí tak blízké. Prohlížela si jeho tvářičky a úsměv plný dětské radosti. Rty roztáhnuté do širokého úsměvu, který jí byl tolikrát popisován. Viděla se v něm. Poznávala v tom chlapci všechny lichotky, všechny ty zašeptané věty plné lásky. Vnímala ho jako výsledek všeho, v co věřila. Ať už chtěla nebo ne. Bylo to něco, čemu se ve skrytu duše obracela jako k jistotě svého bytí. Jako k něčemu neměnnému, těžko popíratelnému. K něčemu, s čím nešlo bojovat.
Zpoza vytahaných tepláků, které nosila jen doma, vytáhla zmačkaný kus papíru. V rychlosti přeletěla těch pár řádků. Dneska byla řada na ní. Se vším. Políbila nezbedného chlapce na čelo, pohladila přes obočí. Konečky prstů přejela přes jemnou dětskou tvářičku a mírně přečnívající kaštanově hnědé vlasy schovala za ucho. Láskyplně se přitom usmívala do modrých očí s výrazným pigmentem.
Přiložila si ukazováček na prst, aby přerušila jeho smích a protesty. Jako mávnutím kouzelného proutku se utišil, protože věděl, co přijde. Popotáhl si peřinu až pod špičku nosu a zavřel oči. Tak, jak to děti dělají. Mermomocí sevřel oční víčka k sobě, jakoby chtěl naznačit, že spí.
Na její tváři se objevil pobavený a chápavý úsměv. Nadechla se, narovnala papír a začala číst jednu z pohádek, kterou mu napsala dnes večer, protože řada byla na ní...
Dobrou noc.
Žádné komentáře:
Okomentovat