Sázková

Tak jsem přistoupila na další výzvu. Poprvé v životě jsem napsala něco jako erotickou povídku. Řekla bych, že kdyby splňovala náležitosti erotické povídky, jak je víc o sexu a ne o lidech. Každopádně něco jako si myslím, že si zaslouží být vystaveno jako jedna z těch mých prací.

Je to dlouhé, takže vám doporučuji jít si pro chipsy nebo piškoty a čaj/kávu. Jestlí vás to chytí, budete u toho sedět dlouho.

Tam a zpátky, pořád dokola. Tohle neustálé cestování je na mém povolání nejhorší. Ve chvíli, kdy si chci odpočinout, musím na letiště do fronty plné rodinek s uřvanými dětmi. Jen představa těch opuchlých obličejíčků a upatlaných pracek mi zvedá adrenalin v krvi. Nenávidím, když se po mně ty malé hyeny sápou. Ne, tahle část mé práce je ta nejstresující a nejméně oblíbená.

Jinak mám skvělou práci. Když nemám turné, můžu si dělat, co chci. Zalézt do domu, několik dní nevycházet a na otázky přátel odpovídat jednoduchým:“Pracuju na další knize, potřebuju klid.“ A ve skutečnosti se jen válím před televizí a koukám na bezduché pořady v televizi. To je moje představa klidného odpočinku a skvělých možností, které má práce nabízí. Kdybych teď jen nestála ve frontě plné uřvaných dětí a nervózních rodičů.

 

„Promiňte, jste paní von Reuss?“ nevypadám na to, že se nechci sdružovat? Že nechci rozdávat autogramy, povídat si o tom, jak jsem tu a tamtu vedlejší postavu ušetřit. Ne, nechci se s nikým bavit. Proto mám nasazené černé brýle a sedím daleko od všech ostatních.

„Slečna,“ nebaví mě lidi neustále opravovat. Ale potrpím si na tom, nejsem ničí žena. Nikdy nebudu.

„Víte, my jsme vaše místo prodali dvakrát, nezlobte se,“ usmál se na mě letištní zřízenec. Vážně se usmívá? Když mi říká, že zrovna moje místo prodali dvakrát? A co je na tom k smíchu? Nenávidím politiku leteckých společností. Je mi jedno, jaké psychologické analýzy jim daly za povinnost usmívat se pokaždé, když oznamují svou stupidní chybu. Nevím, z koho si dělají větší legraci. Ze sebe, nebo ze mě. Ne, nejsem sociopat. Ale tyhle rádoby chápavé úsměvy poslíčků mě nutí se sama sebe ptát, jestli náhodou přece jenom nejsem.

 

„Co s tím hodláte udělat?“ vyštěkla jsem. Nehodlám se obtěžovat laskavostí. Platím za letenku proto, abych si sedla do letedla, ušetřila čas a hlavně, abych nemusela nic řešit. Nebudu přece platit za to, že vyřeším jejich problém.

„Víte, ta vaše letenka byla prodaná později,“ padá to z toho kluka jak z chlupaté deky. Ne-li hůř.

„Nechcete mi snad říct, že je plné letadlo a protože já si koupila místo mezi posledními, tak si počkám na další spoj, že ne?“ tuším, že ve tváři brunátním. Vzteky, samozřejmě.

„Máte pravdu. Letadlo je vlastně celé plné. Ale nemusíte čekat na další spoj, usadíme vás na poslední volné místo v první třídě. Takže máte vlastně štěstí!“ usmíval se na mě nervózně ten chlapec a já už jsem si jistá, že se mě bojí. Tohle nebude příští čtenář.

„Tak to mám ohromné štěstí, že?“ procedila sem mezi zuby ironicky a podala mu neplatnou letenku.

„To si nechte, palubní personál bude o změně informován,“ kroutil ten cucáček hlavou nad cárem momentálně bezcenného papíru, který bude dozajista ještě zdrojem parádních problémů. Nehodlám se s tím člověkem dohadovat. Nebudu mu vymlouvat, že takové informování znamená dvacetiminutové zdržení a dohady při vstupu do letadla. Je to mladý a loajální zajíček, který nemá nejmenší tušení, jak to na letišti chodí.

Znovu se usazuji a čekám. Přesně takhle to na letišti chodí. Čekáte. Pořád někde na něco čekáte. Napsala bych o tom knihu, ale mé obavy, že to kritici přečtou jako autobiografii, jsou větší než ten chtíč zpranýřovat neschopnost dopravních společností. V tomhle případě si nechám zajít chuť. Bojím se autobiografie v mých knihách. Bojím se, aby lidi ve mně četli jako v knize. Nemohu jim do rukou dát zbraň, která by mě zničila. Všechny mé knihy se odehrávají v místech, které znám jen z cestopisů a postavy jsou smýšlené.  Konečně se ta hromada kojících matek a uřvaných fakanů hnula směrem k letadlu. Vypadá to, že se za chvíli uvelebím  v pohodlné sedačce v první třídě a objednám si skotskou, aby se mi při letu lépe spalo.

Zbývá poslední řada. Jdu do ní mezi posledními, protože mám svoje místo stejně jisté. Jenže dneska ne a navíc, sedla jsem si v hale tak, že za mnou je ještě pár lidí. Budu muset někam doprostřed mezi tu bandu rodinných hrůz.

„Promiňte, ale na tomto místě už jednoho pasažéra máme,“ oznámila mi letuška. Tomu říkám informovaný palubní personál. Přesně tak, jak jsem předpokládala. Musím se hodně přemáhat, abych nebyla zlá. Musím se zhluboka nadechnout a uklidnit, tyhle lidi jsou jen součástí absolutně nefunkčního systému. Nic víc, nic miň. Oni za nic nemůžou! Tohle přesvědčování sama sebe asi trvá dlouho, protože letuška přede mnou vykouzlí na ústech další z plejády těch „chápavých“ a laskavých úsměvů, které vídáte u lidi, co mají rádoby soucit a pochopení. Nenávidím tyhle nafejkované grimasy ve tváři absolutních ignorantů. A pak, kdo je tady sociopat.

„Já vím. Bylo mi řečeno, že máte jedno volné místo v první třídě a tam že mě usadíte,“ vyhrkla jsem najednou větu s dávkou obrovského sebezapření.

„No, to si nejsem jistá, jestli to půjde…“ letuška zjevně znervózněla. Sakra, tohle není dobré znamení. Tady něco smrdí.

„Jak jestli?“ položila jsem jednoduchou, i když asi hodně arogantně znějící otázku.

„Protože ono to místo je ve skutečnosti taky prodané, víte.“

„Prosím?“ vytřeštila jsem oči. Tak oni prodají i to poslední místo v letadle a mně tvrdí, že si tam můžou sednout? Musím změnit leteckou společnost.

„V letadle prostě není místo!“ vyjekla zoufale. Kde je její profesionální chování a laskavě chápavý úsměv, když ho člověk potřebuje?

„Chcete mi říct, že váš ctnostný zaměstnavatel prodal dvě letenky na mé místo a pak, když mi jako náhradu za vlastní blbost nabídl sedadlo v první třídě, tak ho pro jistotu vzápětí prodal?“ neudržela jsem se. Sarkasmu a ironii třikrát hurá, znovu mě zcela ovládly. Musím si zajít k terapeutovi. Je s tím třeba něco udělat. Znovu.

„Tak to není. Na vaše původní místo jsme vinou internetového rezervačního systému skutečně vystavili dvě letenky. Ale to místo v první třídě, které vám avizovala kolegyně-“

„-kolega“ skočila jsem jí do řeči. Když jsme naštvaná já, potřebuju naštvat i lidi okolo.

„kolega. To místo bylo prodané už dříve,“ vysoukala ze sebe a na tváři jí přitom vyskočil nervózní úsměv. Něco tady opravdu nehraje.

„A proč mi teda to místo nabízel, to mi vysvětlete!“ zvyšuji hlas. Moc dobře vím, že křikem nic nesvedu, ale zvedá se mi hladina adrenalinu v krvi a to je nebezpečné.

„Protože na tom místě nikdo sedět nebude, proto vám ho nabídl,“ vysvětluje mi ta žena v legračním čepečku a těká přitom nervózně očima. Vypadá jako groteskní parodie na sebe samu. Nebo na kteroukoli letušku téhle konkrétní letecké společnosti. Jejich dress code je příšerně nevkusný. Ne že bych ve svých keckách a odrbaných džínách mohla někomu vyčítat nedostatek vkusu, nicméně oni chtějí a potřebují nějak vypadat. Já ne.

„To místo bude volné, ale je zaplacené, chápu to dobře?“ úvaha nad oblečením připomínající děvečky amišů mě uklidnila.

„Ano, přesně tak,“ čepička se souhlasně pohnula směrem nahoru a dolů. Mám co dělat, abych se nerozesmála.

„A že bude volné, to víte jak?“ vyštěkla jsem otázku. Stojím v řadě před nastoupením do letadla, za mnou stojí další desítka lidi. A já se tady skutečně bavím nad tím, že mám v ruce neplatnou letenku na místo, na kterém už se uvelebil zadek nějaké tlustoprdky.

„Víte, je to v první třídě, takže…“ začal nejistě vykoktávat legrační čepeček.

„Vím, že je to v první třídě a taky vím, že na tom místě mám sedět já. Pokud na tom místě nebude nikdo sedět, tak nevidím důvod, proč mě na něj nemůžete usadit,“ tahle komedie mě sice baví, ale už bych ráda uvolnila místo někomu jinému. Mám na očích sluneční brýle, ale slyším, jak si za mnou lidé šuškají. Poznávají mě. Až se budu vracet, s největší pravděpodobností na mě v Dallasu vyskočí bulvární titulek o tom, jak se neumím chovat. Nic nového pod sluncem.

„Protože si vždycky kupuju dvě místa v první třídě, abych seděla sama,“ u mého levého ucha se rozezněl klidný, avšak autoritativní hlas ženy v přibližně mém věku. Intuitivně se chci za tím zvukem otočit, ale v mžiku jsem se rozhodla nepodlehnout vlastní touze zjistit, kdo je snad ještě větší pošuk než já.

„To chci vidět, jak tu situaci teď vyřešíte,“ vzdychla jsem směrem k čepečku. Zní to rezignovaně. Já totiž jsem rezignovaná! Něco mi říká, že nemá cenu se dohadovat, logika věci je jasná. Neznámá žena s autoritativním hlasem si vedle sebe může usadit třeba trolla, když na to přijde. Má zaplacené dvě místa. I totální tele by pochopilo, že tady důvod se o nic hádat. Vše záleží na tom, co nabídne letecká společnost neznámé ženě.

„Paní Friedler, to jsem ráda, že vás zase vidím,“ usmála se letuška. Bože, nejnucenější úsměv, jaký jsem za celý dnešní den. A ta nervozita! Cuká jí levý koutek a oči při vyslovení zdvořilé fráze nervózně sklopila k desce pracovního stolu.

„Vrátila jsem se k dívčímu příjmení, takže byste si měla tu paní odpustit, Cathrine,“ zdůraznila její jméno. Autoritativní hlas se vyzná. „Až budu chtít, abyste mě zásobovala frázemi, řeknu si o to. Ráda bych tuhle komedii měla rychle za sebou…“ řekla neznámá žena a já teď bojuju otočit hlavu doleva a prohlédnout si jí. Nechci si zkazit první dojem.

„Jistě, promiňte. Víte, já asi budu muset zavolat kapitána, aby to vyřešil. Ze své pozice nemohu rozhodovat co dál,“ nervózní úsměv a odhodlaný pohled do očí. Ta holka má dost odvahy. A nebo má své místo letušky opravdu hodně ráda.

„Nemusíte volat nikoho. Já si tady tu nepřizpůsobivou spisovatelku usadím vedle sebe a vy mi na další let darujete jedno místo za tuhle cestu,“ pronesla neznámá. Vážně o mně řekla, že jsem nepřizpůsobivá? Kašlu na sebeovládání, chci vidět, kdo mě uráží.

Po mé levé straně stojí žena středního vzrůstu. Je jen o pár centimetrů nižší než já. Směle mohu říkat, že bychom se vzájemně dívaly do očí. Jenže já jí do očí nevidím. Vlasy jí spadají těsně k ramenům. Jsou takové bronzové. Určitě bude mít hnědé oči. Zcela jistě. Podle jejího oblečení lze usuzovat, že je to manažerka. Má kalhotový kostým, v ruce módní tašku na notebook. Prohlížím si jí chvíli od hlavy až k patě a po těle se mi rozlévá neznámý pocit.

„To, to…“ zakoktává se letuška s legračním čepečkem.

„To půjde. Prosím, nezdržujte už,“ autoritativní slečna Friedler má téhle frašky asi plné zuby. Zjevně není zvyklá na prostoje. Otočila se na mě. Má hnědé oči, ze kterých tryskají plamínky. Ostře řezaný obličej přesně sedí k ostrému hlasu.

„Jdeme,“ vyštěkla směrem ke mně. Nedívá se mi do očí. Nejsem z ní nervózní, ale po těle mám pořád ten neidentifikovatelný pocit. Je to autoritativní osoba, nenávidím autority, co se neohlížejí. Nechci je poslouchat, jsem nepřizpůsobivá. Proč se ale za tou ženou šinu jako poslušný psík? Míříme tunelem k letadlu. Má rázný krok. Kdybych ho chtěla srovnat, myslím, že by ještě přidala do kroku. Nevzpírám se.

Neomylně zamíří k místu v první třídě. V letadle musí trávit hodně času, víc než já. Na palubě se vyzná a zjevně si kupuje stále stejná místa.

„Sedněte si k oknu,“ vyzývá mě. Nadechuju se:“Chtěla..“

„Neděkujte mi. Nedělám to kvůli vám, ale sobě. Nehodlám se tady v tom zapadákově zdržovat ani o minutu déle.“ Sjela mě nepříjemným pohledem, jakoby jí zdržoval i to, že se skládám na místo k oknu.

„Nechtěla jsem vám poděkovat. Chtěla jsem se zeptat, proč si k tomu oknu nemůžete sednout sama,“ vyjela jsem. Nejsem zvyklá na to, aby po mně lidi takovým způsobem jeli. Zvlášť v případě, že je vůbec neznám. Navíc v nitru kostí cítím, že jsem našla partnera pro ostrou diskuzi. Ostrou a plodnou.

„Do toho vám nic není,“ odpověděla klidně. Poprvé slyším, že se v jejím hlase vytrácí arogance a přichází něco jako klid. Jakoby zpomalila. Nechci si jí získat na svou stranu. Chci, aby byla na opačné straně a bojovala. Proti mně! Cítím, že ten pocit v mém těle oslabuje. Že mě pomalu opouští napětí.

„Myslíte?“ použiju tu nejohranější frázi k zabředení do diskuze. Chci s ní mluvit. Chci, aby byla autoritativní a arogantní. Aby mě urážela a já jí mohla konečně oponovat.

„Vím to,“ odsekla a uvelebila se v sedačce.

„Jak víte, že jsem spisovatelka?“ zajímám se.

„Protože vaše knihy čte každý zpitomělý hovado, se kterým se setkávám.“

„Vy jste je zjevně nečetla. Ale názor na ně je zřejmý,“ konstatuji pobaveně a snažím se navázat oční kontakt. Dívá se mým směrem, ale jakoby koukala skrz mě.

„Lépe bych to neřekla. Ocenila bych, kdybyste nemluvila. Nemám náladu na lidi, na vás už vůbec,“ významně naznačila, že mé oblečení neodpovídá jejím představám o správném oděvu a otočila hlavu na opačnou stranu. Už vím co je to za pocit, nenávidím arogantní a autoritativní lidi. Chlapy. Autoritativní a arogantní žena mi bere dech, ztrácím vlastní suverenitu a podlamují se mi kolena. Uvelebím se na svém místě u okna, opřu hlavu o koženou sedačku a položím si levou ruku na opěradlo. Letmo se tak dotknu té její. Hrklo ve mně, do krku se mi dostal brambor, protože ona neucukla. Necouvla, takže se mě neštítí. Proboha, co to dělám?

 

Jsme nahoře nad oblaky. Nekoukám dolů. Koukám před sebe a čekám, až sem laskavě dorazí letuška.

„Dvě skotské s ledem, díky,“ požádám o pití, když přijde. Autoritářka mlčí. Nečte si, nevytáhla ani notebook. Nenasadila si sluchátka, nic. Upřeně kouká do sedadla před sebou a sem tam polkne. Vypadá to, že nad něčím přemýšlí.

Vypiju dvě skleničky v rychlém sledu za sebou. Znovu se opřu o sedadlo a ruku položím na opěradlo. Tentokrát se cíleně dotknu malíčkem toho jejího. Pomaloučku a letmo…

 

Neměla jsem pít ty dvě skotské za sebou. Musím na záchod nacákat na sebe trochu studené vody.  A taky zvednout se a projít kolem ní. Během hodiny letu se mě dotkla dvakrát. Nevím, jestli chtěně nebo nechtěně. Možná jenom padala do dřímot a cukla se sebou. Možná taky ne. Teď se každopádně musím zvednout, prolomit mlčení a požádat jí, aby se o něco posunula.

„Mohla byste prosím, potřebuji…“ přeruším ticho klidnou žádostí.

„Asi jinak nedáte, co?“ odpověděla.

„A zajímá vás to?“ uculila jsem se. Nahrála mi.

Vytřeštila oči a okamžitě uhnula tak, abych mohla projít. Zaklapla jsem za sebou dveře záchodu. A koukla jsme se na sebe do zrcadla a upravila si vlasy. Pak se ozvalo jemné zaťukání. Nenávidím, když na mě lidi v letadle ťukají. Copak neumějí číst? Nebo aspoň rozeznávat barvy? Červená obsazeno, zelená volno. Vždyť to učí i děti v mateřské školce. Oplachuju si obličej, když se ťukání ozve podruhé.  Fajn, tohle je divné. Třeba se něco děje. Odemykám zámek a pootvírám dveře. Když se mezi dveřmi objeví ženská ruka, instinktivně ukročím. V mžiku je vedle mě a zavírá za sebou dveře. Zhluboka se nadechne a zpříma se její hnědé oči zabodnout do těch mých. Nemám slov. Jsem překvapená a po těle se mi znovu rozlévá ten pocit třesoucích se kolen. Dělí nás dvacet centimetrů a já teď dýchám mělce. Přerývavě. Koukám jí do očí a čekám, co udělá.

„Zajímá mě to,“ zašeptá a přivře víčka. Pak její levá ruka vystřelí směrem k mé hlavě, pomalu si mě přitahuje a pak se naše ústa spojí. Její rty chutnají sladce. Pomalu přejíždím jazykem po jejích rtech a cítím, jak se začíná ztrácet. Váhou svého těla se tlačí na to mé. Má ruku na mém zátylku a tou druhou šmátrá směrem k mým kalhotám. Chytnu ji a přesunu na bedra. Pak skláním hlavu doleva a jemně dýchám okolo jejího ucha. Letmo se svými rty dotknu ušního lalůčku a pak se rychle přesunu k jejímu krku. Jeden rychlý polibek. Jazykem jí přejedu po krku a vracím se k jejím rtům…Mezitím jí rozepínám kalhoty a rukou šmátrám pod kalhotky. Je vlhká. Cítím to. Jemně jí škádlím a ona se cuká, těžce oddychuje. Zavírá oči a kouše se do spodního rtu, zatímco já jí to dělám levým prostředníčkem.  Pomalé kroužky kolem klitorisu, a pak rychlý výpad. Je moje, celá moje. Zcela jsem jí ovládla, mám ji v rukou a ona se soustředí jen na to, aby nedělala příliš povyku. Musím si jí přidržovat pravou rukou, aby nepřepadla, zatímco jí přivádím do jedinečného orgasmu tisíce metrů nad zemí. Oddychy se krátí, začíná sebou cukat, cítím, že se blíží k vrcholu. Políbím jí a jemně kousnu do rtu ve chvíli, kdy se udělá. Znovu ruce má složené na mém hrudníku, opírá se o mě vydýchává. Usmívám se a v zrcadle pozoruju, jak její ruka míří k zipu mých kalhot. Znovu jí chytnu, nakloním se k jejímu uchu a pobaveně zašeptám.

„Jsem nepřizpůsobivá, nedám ani jinak,“ vysmeknu se, otevřu dveře a odcházím si sednout na místo k oknu. S úsměvem od ucha k uchu…