Ach ty moje plány. Spřádání plánů a scénářů v mé hlavě, je v podstatě samostatná kapitola mého bytí. Každopádně měla jsem jasný plán, který mi nevyšel. Měla jsem plán, že dnes se pustím do prvního příspěvku k nové rubrice a trochu rozvířím vody.
Jenže to bych musela žít ve vakuu, nebo sama na ostrově nebo nevím...někde. Bez lidí, kteří mají neuvěřitelný talent na bourání vašich plánů. Chtě, nechtě, záměrně či nezáměrně. Prostě nabourají plán a vy se k němu prostě nemůžete na chvíli obracet.
Seděla jsem na kuchyni, nohy natažené na lince. Čekala jsem, kdy mě máma okřikne a ona se místo toho na mě jen podívala a zeptala se:"Ty jsi naštvaná? Proč?"
"Protože...prostě...nepůjde na zkoušku. Neřekne mi proč a já se v tom sama nechci babrat, protože bych se akorát vytočila a byla bezmocná."
"A kdo?" ...a já odvrátila zrak a hledala slova. Dvakrát jsem se nadechla, že prostě řeknu,o kom se snažím už téměř dva roky nemluvit, i když je to sakra těžký a proč mi na tom tak záleží. Ale nebyla jsem schopná ze sebe vydat ani jedinou větu. Ani jednu z připravených variant. Po chvíli ticha a mé neschopnosti cokoli říct to máma nevydržela a řekla:"Je to její budoucnost, její věc. Takže nevidím jediný důvod, proč by ses zrovna ty měla něčím takovým zabývat a rozčilovat."
Sedm let, sedm dlouhých let jsem s mámou nemluvila o tom, kdo je v mém životě opravdu důležitý a na kom mi záleží. Měla jsem dojem, že jí tohle obtěžuje a že se tím nechce zabývat. Po sedmi letech mi dala příležitost jí říct o tom, jak jsem si procházela peklem a nemohla jsem si říct o pomoc, protože ona prostě neví, nechtěla vědět, nesnesla by to vědět...
A já si říkám, jak je občasná nevědomost spásná.
Tenhle týden byl náročný. Cestovala jsem z jedné strany republiky na druhý, slavila, smutnila a po dvou měsících cítila, že zase hltám život plnými doušky, že jej miluji. A dvakrát během toho týdne jsem vyjadřovala nezměrný obdiv k člověku, který nedbal na názory blízkých, který miluje a nestydí se za to, který kašle na to, že mu bylo ublíženo a žije šťastně i přes výtky a rady přátel. Nemám jasno v tom, jestli je to mladistvá naivita a nebo charakterový rys. Já jsem ve své mladistvé naivitě bila do prsou a naplno nejbližším řekla, kdo jsem, co jsem a koho miluji. A od té doby uběhlo sedm let a já...mlčím. Sedm let ticha. Doufám, věřím, že u toho jiného člověka, je to charakterový rys, který je zkrátka obdivuhodný.
Obdivujeme lidi za něco, co sami nesvedeme. Možná, že bychom to dokázali, ale máme takový strach, že to zkrátka neuděláme. Máme strach, co by na to řekli naši blízcí, co všechno bychom riskovali a mohli ztratit. A víte co? Nejdůležitější je neztratit sám sebe. Přitom všem hledání kým jsem, co chci a očekáváním; při tom plněním tužeb a kličkování životem; při nabouraných plánech a objevených záložních variantách...Při tomhle všem záleží jen na jediném. Na Vás.
Žádné komentáře:
Okomentovat