8.7.2012 - Může se to stát i vám

Jsem liberál. Nějak dopodrobna jsem svůj politický světonázor nezkoumala. Jsem zkrátka a dobře člověk, který plně věří v "libertas". Ve svobodu. Věřím v sebe, takže věřím v člověka. Věřím ve svobodnou vůli a proto věřím ve svobodu. Dnes, světe div se na házenkářském šampionátu, mě svoboda praštila pěstí mezi oči a když odcházela, uštědřila mi na rozloučenou výchovný pohlavek.


Myslela jsem si, že vím, jaké to je, když vás nesvoboda semele a vy utečete někam, kde to neznáte, vykořeníte se a zmizíte jenom proto, že chcete pocítit, jaké to je být svobodný.Můj dědeček utekl do Německa, když v České republice vládli komunisté. 


Četla jsem několikero osudů lidí, kteří utekli za hranice v době, kdy je jejich rodná země svírala v kleštích a oni v něčem byli tak moc dobří, že je chtěli venku. Příklad z nedávné doby, který jsem četla s opravdovým zaujetím, je hokejista Petr Nedvěd. Když něco takového čtu, mám slzy na krajíčku. A potichu si všichni říkám "vy zasrané rudé svině"...protože to svině jsou a je jedno kolik vody uplynulo od doby, co byli u moci. Dokud všichni nevychcípají (pořád o nich mluvím jako sviních, ne jako o lidských stvořeních), tak zkrátka jsou tady mezi námi. Tyhle zvířata nebyli lidé, jinak by nedovolili to svinstvo, kdy se plivalo lidskosti do tváře a základní práva člověka byla pošlapána.

Mívám z toho slzy na krajíčku, dojetím se zalykám a jsem hrdá na lidi, co se vzepřou neviditelné síle, osudu a zkusí bojovat o svůj kus svobody na světě. Ale pořád to bylo tak nějak daleko, ne úplně blízko mně. Nesetkala jsem se s tím extrémně blízko. Co si pamatuju, děda žil v Mnichově a tak to zkrátka bylo. A já vyrůstala už ve svobodné zemi...

To, co se přihodilo v konžské výpravě, mě chytlo za srdce. I když mi to nejprve přišlo vtipné a zábavné, že se jich před osmifinále mistrovství světa rozcvičuje na hřišti 7+2 golmanky, tak se mi při nástupu najednou začalo rozednívat.

"TO JE ONO! TO JE PROJEV SVOBODY!"

Některé hráčky Konga utekly z České republiky do Francie. Domů, za rodinami, do Konga, už se nechtějí vrátit. Nepochybuji o tom, že to plánovaly dopředu a že o tom jejich rodiny věděly. Čtyři holky,dvacetileté (podle soupisky odhaduji, které hráčky to byly), pravděpodobně zažádají ve Francii o politický azyl. Divit se jim nemá cenu.
Jen ta tíha okamžiku, kdy naproti vám stojí devět (jen o dva až tři roky mladších) holek, které se drží na srdci za státní znak, zpívají hymnu a pláčou. Národní čest je jedna věc, lidský život....něco, co je výš než národní čest, to mi nikdo nikdy nevymluví.

K lidskému životu by mělo být přistupovat s úctou. Neměl by být jedním z mnoha. Co člověk, to jiný životní příběh. Tohle jedno mistrovství světa v házené dorostenek, které se odehrává v malé zemi uprostřed Evropy, bez záře reflektorů a mimo pozornost větších médií, změnilo několika lidem život.
Ty čtyři holky teď budou bojovat o svůj kus svobody ve svobodné zemi, budou se muset potýkat s ohromnými problémy člověka, který zkouší zapustit kořeny někde, kde nikoho nemá, nic tam nezná a taky nic nemá.
Pak je tady dalších devět holek a čtyři muži z realizačního kádru, které po návratu domů čekají procedurální nepříjemnosti. Ani oni na tohle mistrovství doživotně nezapomenout. Dost možná přišli o přátelé, kamarády. A čekají je nepříjemnosti s vládou, která je sotva příště někam pustí...

Na ruce mám tetování. Amor fati. Znamená to láska k osudu. Stejně jako miluji osud, miluji svobodu. A jsem ráda, že mi ten "můj" Osud názorně předvedl, že něčí osudy nejsou tak svobodné, jak se nám z tepla domova a ze svobodné země zdají být.