Trvalo celých sedm měsíců, než jsem znovu použila svůj oblíbený hashtag #ilovemylife. Ne proto, že bych ho během těch sedmi měsíců nemilovala, jenom bylo složité s berlema, ortézou na noze a ne moc pozitivní diagnózou chodit a vykřikovat, že mám život ráda. Jak můžete mít rád život, který je vám cizí?
Chtělo by se říct, vše při starém. Ale při starém to rozhodně není. Za těch pár měsíců po těžkém úrazu kolene jsem se toho hodně naučila, hodně prožila. Deprese, letargie a znechucení se stala mým denním chlebem, zatímco kamarádky Sebeúcta a Láska k životu si daly na čas pauzu. Bylo to, jako bych se na čas stala někým jiným, kdo nemá vůbec, ale vůbec nic. Nic za sebou, nic před sebou. Návraty do vlastní minulosti a pátrání po sobě samé byly zbytečně depresivní pokusy o hrabání se v kupce sena. Důvod všeho byl prostě ten, že jsem neměla důvod mít ráda život, který nebyl můj.
Jsem zpátky. Cítím to v kostech, mám radost ze všeho a taky neutuchající úsměv na tváří. Nebojím se poznávat nové věci, chci se seznamovat s novými lidmi a vyprávět příběhy. A naslouchám ostatním.
Neměla jsem se hledat. Bylo to plýtvání energie. Měla jsem prostě čekat, až se ten kus mě vrátí zpět sám. Protože ono se to tak stalo. Jednoho rána jsem se probudila, sbalila si věci a u toho se natěšeně usmívala. Přede mnou stála výzva a já sršela energií, abych ji překonala.
Před pár měsíci jsem napsala, že si své sny plním sama. A že strůjcem štěstí, není nikdo jiný, než já. Opět se to potvrdilo. Za sedm měsíců nebyla chvíle, kdy by mi bylo líp, než poslední tři dny...
Žádné komentáře:
Okomentovat