Pracovní název neznámý

Moc dobře vím, jak se celý ten příběh v mé hlavě jmenuje. Přesně vím, že až to všechno dám jednou dohromady, ponese to "ten" název. Ale jak tomu říkat pracovně? A jak dát najevo, že jedno souvisí s druhým, že na sebe navazují, že se rozvíjejí a jsou. A že mají nějakou historii.

Je těžké si pokaždé vymyslet vhodný titulek, když víte, jak se to má celé jmenovat. A tak do kolonky "Nadpis příspěvku" vložíte zkrátka aktuální myšlenku nebo důvod, proč jste zrovna dnes našli pár minut k tomu, abyste pokračovali v rozvíjení cizích osudů. I když...

Jsou ještě cizí, když je tvoříte po něčem, co vás donutí utéct mezi řádky, do cizího světa?

P.S. Pracovní název neznámý je vlastně taky dobrý pracovní název...

"Chápu. Tohle už jsme si ale probraly. Několikrát," řekla konečně ve chvíli, kdy usedala s talířem těstovin ke stolu. Znovu se ocitla v pozici zády k Leoně. Když kolem ní procházela, zabořila pohled do talíře, aby se nemusela ani jednou zadívat do jejich modrých očí. Do těch studánek, které jí způsobovaly slabost v kolenou.

"Protože to děláš pořád," pronesla už klidně Leona. Vzala si sklenici a nalila si trochu vína. Pak si sedla naproti Petře a pozorovala jí, jak se vidličkou hrabe v talíři.

"Víš, že taková prostě sem," pronesla smířlivě po chvíli Petra. Měla nutkání vzhlédnout od talíře a podívat se jí do očí, aby Lee pochopila, že to myslí upřímně. Ale bála se, že se v těch očích nesetká s pochopením.

"Vím, jaká si. Umíš být pozorná, hodně pozorná..."

"Jo. To umím.," Petra jí skočila do řeči.

"Nech mě to dokončit. Umíš být pozorná, nesmírně pozorná. Umíš být tak příjemně pozorná k člověku, na kterém ti záleží, až se ukolébá k pocitu, že je vše, jak má být. Jenže ty pak jdeš a jseš dvakrát tolik pozorná k absolutnímu cizinci. Nebo k někomu, ke komu prostě nemáš!"

Petra vzhlédla. Zadívala se Leoně do tváře, hledala vysvětlení. Proč z takové maličkosti, jako pozdní příchod domů, dělá tak ohromující problém. "Já...Proč? Proč tohle? Přišla jsem pozdě, omlouvám se. Ale přece víš, že já s Katkou nic...Proč?"

"Protože někdy to není jenom o tom, co řekneš nebo uděláš. Prostě stačí, že ti nejde věřit."

"Proboha, Lee. Proč mi nejde věřit? Vždyť víš, že se vrátím k tobě, k malému. K tomu, co je pro mě opravdu důležité, čeho si vážím," znělo to zoufale, ale zároveň v tom tónu byla výčitka nepochopení.

"Víš, Péťo...Vždycky jsem měla největší strach, že to budeš ty, kdo mě opustí. Kdo se prostě sebere a zmizí mi ze života navždy. Že udělám v životě nějakou chybu, která pro tebe bude tou poslední záminkou, tím poslední důvodem pro to, abys odešla a už se nevrátila. A přitom všechno je to naopak. To ty děláš chyby, to ty mě od sebe odstrkáváš, to ty se občas chováš tak, že tě nenávidím. Těch chvil, těch momentů a situací je dost natolik, abych si už uvědomila, že nemám mít strach z toho, že ty si najdeš lepší, že já udělám chybu, kterou mi neodpustíš. To ty se máš bát, že já opustím tebe. A v tomhle bodě už je načase, aby sis začala vážit toho, že tu přes to všechno, co děláš a jak se ke mně chováš, pořád ještě jsem."