Mám plán

Je to pár týdnů, dnů a teď už i hodin, co mě opět potkala otázka:"A co chcete dělat?"

Když jste na gymplu, je to poměrně normální otázka. Po gymplu je z vás totiž jedno velké nic. A jak s oblibou říká jedna moje kamarádka:"nechci skončit v Bille a pípat." Protože, upřímně řečeno, gympl vás s vašimi "vše" znalostmi předurčuje tak k té...pokladně.

Na vysoké škole už je ale takhle otázka dost podivná. I když, ona vlastně míří jinam...

Naposledy mi tuto otázku položil vyučující. Vzhledem k tomu, že studuji žurnalistiku, není tahle otázka mířená na to, co chci dělat po škole, ale kam se v médiích hodlám zařadit.  Jestli tedy vůbec chci zůstat v médiiích (protože už teď mám spousty spolužáků, co zjistili, že žurnalistika a svět médií není úplně to, co v životě chtějí dělat). Já se o svém snu přesvědčuji každým dnem na fakultě. Stres, minimální čas, napětí, shon, hektolitry kávy, akce, zoufalost, radost...Ano, přesně tohle je to, co chci dělat.

Mám sen. Na otázku svých profesorů vždy odpovídám: "Chci do televize." A oni už se dál neptají. A já bych to chtěla rozvést. Chtěla bych jim říct, že chci do sportovní redakce, že chci jednou dělat komentátorku. Že je to můj plán.

Dnes jsem měla poprvé seminář ke kurzu "Publicistické žánry v tištěných médiích". Vyučující je externista z ČT. Už před rokem (v mém 1.semestru) jsem jednoho externistu z ČT měla a vím, že tam pracují lidé mého gusta. A dnes jsem se o tom opět přesvědčila. Náš nový externista je (ano, první dojem) odborník, který mne toho může hodně naučit. Po hodině s ním jsem vůbec nelitovala toho, že jsem musela vstávat kolem šesté hodiny ranní (což je v mém případě opravdový počin dne!). Naopak. Velice ráda budu takhle vstávat každé úterní ráno a budu se těšit, co nového se dozvím.

Když jsem se z téhle perfektně strávené hoďky a půl vracela na byt (dospat, jak jinak), přemítala jsem, jakže to je s mým snem. Že by mne docela možná i bavila publicistika jako taková. Přemítala jsem si v hlavě, jak se mě často ptají přátelé a známí na můj názor, postoj. Jak často mě napadají komentáře ke všemu, co vidím. A že všechno tohle je publicistika, kterou bych snad i možná mohla dělat.

Kdybych neměla svůj plán. A protože ho mám, budu se ho držet. Mít jasný cíl je jedním z důvodů, proč se tak moc cítím pevná v kramflecích. Protože se mám o co opřít. A protože když něco opravdu moc chcete, tak je to prý 30% úspěchu. A 30% sleva ze 100% náročnosti není k zahození.