Dnes jsem včerejší záznam četla znova. A zapochybovala jsem nad tím, jestli vůbec umím psát, když píšu. Pravdou je, že zkrátka nedovedu všechny své myšlenky zcela shrnout mezi řádky. Uklidňuji se tím, že to svede opravdu jen hrstka lidí.
Když jsem to po sobě dnes četla, tak mi vyšlo, že píšu, jakobych byla stále zamilovaná a někoho milovala. Ne, to opravdu nejsem. Možná tak před dvěma měsíci, možná před dvěma a půl. To jsem se ještě asi opravdu vznášela na růžovém mráčku naivity, ale jen pár stop nad zemí. Znova opakuji, nejsem zamilovaná do někoho ani nikoho.
Jsem naštvaná. Na sebe a na toho pitomce na modrém podkladu. Na sebe, jak se změním, když se zamiluju. Jaká naivní a lehce zranitelná existence se ze mě stává. Na toho pitomce na modrém podkladě jsem naštvaná proto, že dělá co umí a ukazuje mi, že před rokem jsem postupně nasedala na růžový mráček, který mne pak vynesel docela dost stop nad zem.
Příště, když zas budu chtít napsat něco "z nitra" sebe, měla bych si to uložit a zveřejnit až druhý den. Jedině tak se zřejmě vyvaruju nepříjemný zjištěním, že to vypadá...zkrátka jako "I still care"
Jsem skálopevně přesvědčená a podle toho i funguji, že už jsem daleko, daleko, daleko za tím vším.
So, I really don't care.
ono to je totiž tak, že hlava je jen huba - skutečné city jsou v srdci, a tam si dělají co chtějí. Proč se urážet a naštvávat,připravovat o okouzlení, ono i zmoknutí v bouřce má přece něco do sebe :-) nebylas trapná, bylas šťastná - a že to netrvalo...no a? když jsi nemocná taky to není trapné, naopak dají se o tom vykládat historky...tak se přece taky zasměj svému pádu, trošku nadhled...a pak i to psaní půjde jinamo :-)
OdpovědětVymazat