Co se děje za dveřmi...

Nevzpomínám si, že bych někdy děkovala za ráno. Ale tentokrát jsem se otočila ke slunci a děkovala. Děkovala za to, že ta příšerná noc je za mnou.

Zvedla jsem se, abych pepřák a nůž vrátila na své místo.

Začalo to kolem půlnoci. Zrovna v době, kdy mi končil film a já se chystala položit notebook vedle hlavy, přetočit se na břicho, poskládat si ruce pod sebe a usnout. Najednou to ale nešlo, protože...

Z chodby se ozývaly tlumené, naléhavé mužské hlasy dohadující se na něčem, co jsem neidentifikovala. A pak rána jak z děla. Práskly dveře. A za minutu se celým domem rozehřměly domovní dveře. Takhle se to opakovalo několikrát, s tím, že jsem slyšela, jak chodbou někdo sune těžký předmět. Slyšela jsem těžké kroky, které absolutně nebraly ohled na to, že by na patře či vůbec v celém domě nebyla hluboká půlnoci a lidi spali.

Dostala jsem strach. Nejsem bázlivá, ale najednou jsem si uvědomila, jak hrozně bezbraná jsem. Že nevím, co se za těmi dveřmi děje. Kdybych chtěla neznámé muže pokárat za to, že dělají příliš hluku, musela bych ty dveře otevřít. Ale k čertu, kdo věděl,co jsou zač. Mohli to být sousedi, stejně jako zloději. A byly dvě možnosti. Pokud to byli sousedi, opravdu by stačilo jen otevřít dveře a pustit se do monologu o nočním klidu. Ale kdyby to byli zloději, byl by to pravděpodobně poslední monolog v mém životě. A upřímně, svůj poslední monolog si představuju jinak, než s výčitkou na rtu.

Cítila jsem, jak mnou prostupuje strach. Z toho, že jsem v bytě sama. Prostupoval mnou strach z toho, že mou jedinou zbraní proti tomu za dveřmi, je tupý kuchyňský nůž a pepřový sprej. Došlo mi, že jsem se nikdy takhle nebála doma. I když jsem přes noc často v celém obrovitánském baráku sama, nikdy jsem neměla takový strach. Protože vím, kudy bych utíkala. Protože vím, že v domě jsou zbraně, náboje a že bych se nebála je ve vlastní sebeobraně použít. Ale v Brně, ve třetím patře, v bytě o výměře 40m2, kde je mou největší zbraní tupý kuchyňský nůž a pepřový sprej, jsem měla obrovský strach.

Zvažovala jsem, jestli zavolat ty pány, co mají pomáhat a chránit. Ale co když jsem jen paranoidní a někdo ve tři čtvrtě na tři ráno (ano, tak dlouho jsem stála za dveřmi a křečovitě svírala v jedné ruce nůž a ve druhé pepřový sprej, zatímco na chodbě a v jednom z vedlejších bytů se odehrávalo bůhví co) jen stěhuje. Udělala bych planý poplach a beztak se zodpovídala za zbytečný výjezd.

A tak jsem napsala mámě smsku. Že úderem svých blížících se narozenin si jdu udělat zbrojní pas a přídám se k té části rodiny, co má oprávnění užívat střelné zbraně. A že už se nikdy nechci cítit tak hrozně bezbranná proti tomu, co se děje za dveřmi.

Usla jsem ve čtyři hodiny ráno. Vedle hlavy jsem neměla notebook ale obrovský nůž. Neusínala jsem na břiše, protože bych tak neviděla na dveře do pokoje. Neměla jsem ruce složené pod tělem, protože v pravé ruce jsem křečovitě svírala pepřák. A druhá byla připravená okamžitě chmátnou po tom velkém tupém noži vedle mé hlavy. Ale usla jsem únavou a jedinou myšlenkou: SIC ERAT IN FATIS.

Ráno jsem se probudila a děkovala, že je to za mnou. A na telefonu odpověď od mámy, že když dělají takový hluk, tak je určitě vzhůru celý barák a ti důchodci by mě nedali. Už jí nějak nedošlo, že důchodci spí se špuntama v uších, ale to teď není důležité. Důležitější je, že jsem se probudila do dalšího dne svého života.

Často jsme lhostejní. Ještě častěji je ale ta lhostejnost jenom obyčejný strach z toho, co se děje za dvěřmi. A jenom kvůli strachu se ty dveře bojíme otevřít a zjistit, co se za nimi doopravdy skrývá. Protože, přiznejme si, všichni jsme tak nějak bezbranní.