Když to najednou dá smysl

Mám pocit, že události, skutečnosti, fakta (zkrátka všechno, co si jen svedete představit) za mnou v poslední době chodí ve dvojičkách. Tak například uplynulý pátek jsem během hodiny vyřešila dvě zásadní věci najednou. Dvě věci, které mají dopad na ostatní i na mě. Přesto mi trvalo pouhou hodinu, než jsem zabila dvě mouchy dvěma ranami (byla mezitím prostě nějaká ta časová prodleva).

Uplynulo pár dní a ten pocit dvojnásobného poznání je tu zas. Je večer a já cítím zvláštní chvění. Mám chuť psát a zároveň jsem nesmírně unavená. Vím, že mě zítra ráno čeká těžký boj za nápravu své žurnalistické reputace, protože dnešek byl v tomhle ohledu nepříjemně neúspěšný. Přesto tu teď sedím a klapu do netbooku, protože se musím podělit o jedinečná poznání dnešního dne.

Než se však začnu svěřovat, ráda bych připomenula, že jsem přesně před dvěma lety sáhla na elektrický ohradník u výběhu medvědů v brněnské zoo. S trochou nadsázky se dá říct, že od té chvíle se datuje "posere se všechno, na čem mi záleží", ale byla by to strašná lež, výmluva a šeredná mýlka. Ano, asi za měsíc potom jsem dostala facku přes email a dost věcí posléz bylo pěkně na pikachu. Urvala jsem si křížový vaz, zlomila chrupavku, zažila ohromující bolest a zklamání, umřela mi kamarádka, byla jsem na pokraji ukončení studia vysoké školy, zničil se mi sen.
Ale přesto všechno musím říct, že je můj život v rovnováze. Kolik mi toho bylo odebráno, co všechno jsem si musela prožít, se mi vrací. Ať už je to Prokiho bezelstné: "Mám tě rád, Dito! Kolikrát se ještě vyspím, než přijedeš?" nebo to, že se mí přátelé chlubí, že píšu pro Reflex (i když  vlastně jenom stážuju v onlinu). Že když člověk vygooglí mé jméno, vyhodí mu to hromadu publikovaného materiálu a nějaký ten rozhovor s mou osobou. A tohle všechno na pomyslné mističce vah vyrovnává všechen ten humus a marasmus, kterým jsem si musela a budu muset v životě projít. Vím, že to nějaký elektrický ohradník před dvěma lety rozhodně neovlivnil. Stejně jako u čmeláků je to jen stránka v knize mého života.

Nepopsatelno. Jen otevřená pusa a hlava plná myšlenek. Myslím, že tohle je první a asi i poslední videoklip, který mě tak moc zasáhl. Ani se nemůžu divit, že ho natočila Pink. Kdo jiný, proboha?! Kdo jiný by mohl natočit věc, která promlouvá z hloubi (i) vaší duše, který vyjadřuje všechnu bolestnou touhou, kterou jste prolezlí skrz na skrz? Nejenže je její The Truth About Love výtečné album plné textů ze života, ona natočila videoklip, který mě nesmírně zasáhl.

Někdo někdy řekl, že tance se dá vyjádřit vše. Nevěřila jsem tomu. Dodneška. Teď už věřím, že tancem lze vyjádřit touha i bolest, že jím lze vyjádřit hluboká láska a zároveň spalující nenávist. Nevím, jak jinak lze videoklip k už tak výborné písni Try definovat. Pro mě zásah do černého i bílého. 

Nepopsatelno. Ten okamžik, kdy v rukou držíte nejen vlastní život, ale i toho, na kterém vám moc záleží. Byla to sotva minuta, ale měla jsem v ruce řízení letadla pár set stop nad zemí a bylo to něco...jen stěží popsatelného. Hrůza i vzrušení. Hlavou mi probleskla myšlenka, na co budu myslet, až budeme padat a já budu vědět, že za pár vteřin opravdu umřu. Zeptala jsem se sama sebe "Budu myslet na ní?" Nebo si budu říkat: "Proč ne právě dnes?"

Létali jsme nad zemí v malém letadle, já zuřivě fotila, koukala kolem sebe i na západ Slunce. Bylo to nádherné. Až nahoře jsem si uvědomila, že jediná chybička, že lehkomyslné zaváhání může způsobit, že dneškem už nebudu mít nikdy šanci říct rodičům, jak moc jsem ráda, že mě vychovali právě oni dva. Že nebude další šance obejmout staršího bráchu, poplácat mladšího na rameni a toho nejmladšího samou láskou umačkat. Létala jsem nad nádhernou krajinou a obdivovala všechny, kteří se nebojí riskovat a plnit si sny. I když je v sázce to jediné, co vlastně skutečně vlastníme. Život.

#ilovemylife