Musím mít poslední slovo. Ve zvláštních případech ho nemám. To když nemám náladu diskutovat, nebo jsem ubita logickými argumenty. I to se stává. Poslední slovo pro mne znamená, že chci být poslední v nějaké debatě. Ale tohle #10 "Zaujalo" není toliko o mě, jako o zvláštní schopnosti nejmilejšího muže na planetě.
Je mu čtyři a půl. Je dětsky nezištný (tudíž nezištný je už z principu podobného DNA). Přídavné jméno na začátku je ovšem nejdůležitější. Je to stále dítě. A dětská nezištnost se liší od té dospělácké (která nemá daleko k naivitě, debilitě nebo tak něco). Především tím, že nesobecké dítě je takříkajíc zázrak. A věci, které říká, říká proto, že často mele něco, co nemá smysl. Je to prostě dítě, taková nádoba, na jejímž dně už je pár kapek zkušeností, ale nic moc z toho ještě "nevyteče". Ale ne z mého brášky.
Té zvláštní vlastnosti zabíjet diskuze, dialogy a hádky, jsem si všimla vlastně až dneska. Ale on to prostě svede s takovou...ani to nejde popsat slovy, jak vás to nutí smát se. Napadají mne dva příklady. Jeden čerstvý (z dneška), druhý asi tak měsíc a něco zpět. Takže začněme tím starším. Poprvé se naživo setkal s dvojčaty, které jinak znal spíš z mého skypování, telefonátů a vyprávění. Je to malé dítě, takže má takovou tu dětskou stydlivost a téměř nepromluvil, i když do telefonu i přes skype toho byl schopen nažvatlat dost. Nicméně jedno moudro z něj přece jenom vypadlo, to když se dvojčata otočila zády a on na svém obličeji vykouzlil zvláštní grimasu vševědoucnosti a prohlásil: "Oni jsou dva stejní." Inu, dětská nezištnost a prázdnota nádoby způsobuje absenci schopnosti rozlišovat genderovou příslušnost. I když, možná že právě tu genderovou odhadl velice dobře.
Dnes zaperlil mnohem víc. U nás doma je poměrně normální, že se vedou sáhodlouhé diskuze a slovní přestřelky, v nichž má vždy ženská větev navrch z hlediska logičtější argumentace a věcností. Mužská část se z principu drží vlastních teorií, která jsou ovšem velice často podložena spíše dogmaty a stereotypy. Dnes při obědě se jedna taková debata vedla, přičemž dialog vedla máma s otcem. Chvílemi to bylo jak na tenise, kdy točíte hlavu za míčkem. No a pak, když diskuze skončila naprosto klasicky tak, jak vždy končí, když ji otec prohrává na argumenty a logiku věci. Z věcné posvátnosti věci, že on je chlap a on něco řekl, tak to tak je. Můj malý bráška, který to celé pozoroval, se hluboce nadechl a začal vyšišlávat:
"Počkej, já ti něco žeknu, jo?" (ta věta předchází každé naprosto každé nepodstatné informaci, kterou chce to dítě sdělit světu, tudíž já už sem obrátila oči v sloup, rodiče odvrátili pozornost)
"Maminka je chytráááá, víííííš?" (pronesl to s naprostou vážností a nefalšovanou hrdostí v hlase).
Málem mi zaskočilo a musela jsem se sesunout pod stůl, protože jinak by mne otec zabil i tím pohledem. Inu, jaký otec, takový syn. Jen ten jeho nejmladší umí diskuze zakončovat s noblesou.
Já bych taky něco žekl, ale raději ne. Jsem již velký muž. :-)
OdpovědětVymazat